Přemýšlení o perlách

Mám klienta, který chodí ke mě filozofovat. Poslouchám ho a občas mě překvapí některým svým názorem. Nevím jestli si ho někde přečetl, nebo na něj přišel sám, ale občas řekne perlu.

Dnes jsem poslouchal jeho úvahy a protože se zajímá o umění, řekl jednu ze svých perel.

Někteří dnešní umělci netvoří, ale protestují proti tomu, co jiní vytvořili dříve. Tím vlastně umění negují.

Nevím, jestli je tomu opravdu tak, protože protest proti starým pořádkům, může mnohdy stvořit něco jiného, ale faktem je, že u některých lidí mám ten pocit, že jim nejde o něco nového, zajímavějšího, ale jen o možnost protestu samého. Což pochopitelně většinou nic nového nepřinese. Pouze destrukci starého, protože podle mínění mnohých mých současníků: „ Po staru se už žít nedá.”

Sám osobně říkám, že co se třeba divadla, filmu, literatury, týče, nejsem natolik v té oblasti natolik vzdělaný, abych mohl protestovat proti něčemu starému, překonanému, stejně tak v jiných oblastech života, dokonce mne baví objevovat objevené. Jak v umění, tak třeba v cestování, či jiných oblastech. Jsou mi formy lhostejné, zajímá mě příběh, který se dá vyprávět, práce, co se dá udělat, nebo země, jež se dají projít, projet a poznat. Nemám problém, dnes spíš už psychický, než fyzický, neb jsem limitovaný věkem a stavem kolen, po staru projít třeba celý svět pěšky. Žil jsem dlouhá léta tímhle způsobem v tom moderním světě. Neb se celý život pohybuji v moderním světě.

Od chvíle, kdy jsem rozum začal brát jsem slýchal, že:

Dnes je jiná doba, dnes už podmínky moderního života, nedovolují mnohým starším lidem se zařadit, stačit, nebo pochopit.

Ano pýcha mladých lidí, tehdy i dnes, spočívá v přesvědčení, že oni jsou ti nositelé těch nových převratných myšlenek, které zboří to staré, překonané, nastolí ten ráj na zemi, a svět bude patřit jim. Jen nepočítají s tou dřinou, co nastane, když se buduje a tvoří nové. Není nic snadnějšího než něco zničit. Jak politický systém, tak třeba partnerský vztah. Aby se nakonec ukázalo, že ono nově nabízené, nové konzumované,nemá tu stejnou chuť a přitažlivost pro všechny zúčastněné.

Takže, žil jsem a žiji v moderním světě. Co pamatuji. A tom moderním světě, klidně vyznávám mnohé konservativní způsoby života, aniž bych se vyhýbal těm moderním. Užívám toho, co mi ten moderní svět nabízí, co považuji za výhodné užívat a klidně se vzdám všech moderních vymožeností, pokud zjistím, že mě jen zdržují od užívání života. Vyprávím své příběhy způsobem jakým chci, aniž bych se vymezoval proti těm jiným způsobům.

Problém „spasitelů” spočívá v tom, že oni respektují jen sami sebe. Nerespektují ty druhé a mají potřebu šťourat v životě druhých, aniž by se zeptali, jestli ti druzí stojí o jejich šťourání. Potřebují nepřítele, protože jinak jejich existence ztrácí smysl. Neumí být sami se sebou. Neumí žít svůj život, nemají schopnost klidu, který přináší možnost jiného úhlu pohledů. Nutí druhé do způsobu života, který přináší jen rozruch. Pod heslem: Je jedno, jak to dopadne, hlavně, když se něco děje.

Vyžadují respekt druhých, aniž by hodlali respektovat cokoliv a kohokoliv. Jejich práva jsou vždy větší a důležitější, než práva těch druhých. V dobách hippies bylo módou u mladých lidí, žít v komunitách, kde všichni patřili ke všem a každý ke každému. Všechny ty „láskyplné komunity”, co hlásali: Make love, not war. Nějak ty komunity nevydržely. Rozpadly se. Lidé se stále pokoušejí o něco usilovat, aby nakonec zjistili, že neustálé usilovaní, přináší ve výsledku jen vyčerpání a únavu a oni se nakonec musí zastavit a odpočívat, tak nějak postaru. To jest, nechat události plynout a počkat.

Musím se smát, když čtu v komentářích věty typu: neznám nic lepšího než si urvat sama pro sebe trochu samoty… Já si samotu nemusím urvat, mě stačí se k ní rozhodnout. Pracuji hodně, neb má pro mne práce smysl. Odpočívám hodně, neb má pro mne odpočinek smysl. Nepotřebuji si urvat volno na sebe, protože jsem pánem svého času. Chci-li s někým být, jsem s ním, nechci-li, jsem sám.

Napsal jsem v minulém blogu, že mám rád emancipované ženy, které se umí samy bavit a umí se bavit i ve společnosti. Obojí schopnost je znakem dospělého člověka. Stejně tak mám rád lidi, kteří mají schopnost tvořit pro své potěšení, nikoliv pro nápravu světa a lidí kolem sebe. Oni totiž šíří radost. Radost z nich plynoucí. Šířit radost je daleko větší kumšt, než šířit depresi a beznaděj. I když většinou získávají ocenění ty depresivní kousky.

Hledal jsem něco o Taoismu a našel jsem animovaný příběh, vyprávěný Alanem Watsem, jehož knihy mám rád. Už jsem ho četl a slyšel v různých jiných podobách, ale možná neuškodí si ho shlédnout a vyslechnout znovu. Jo jo.