Miluji emancipované ženy

Zdálo se mi, že jsem založil pěvecký soubor. Už se mi zdálo v životě ledacos, ale o pěveckém souboru až dnes. Zřejmě se dostávám na uměleckou kolej.

Jenže, jedna věc je soubor založit, druhá soubor vycvičit. Hlavně, když jsou v něm samé ženské. O tom ten sen byl. Neumím si představit, že bych velel jen samým ženám. Stačí mi, když jsem dvanáct let byl v týmu, kde bylo třináct žen a já. Ženy mezi čtyřiceti a šedesáti. Protože pokud tam byli mladší, tak byl malér, okamžitě si si nabalila pacienta. Jedna psycholožka a jedna sestra. Byly to dva smutné příběhy o profesionálním selhání a lidském zklamání.

Kdepak, ženský nenechají žádného chlapa na pokoji. Tohle je holý fakt a žádné #metoo tomu nezabrání. Vím svoje. Stačí, aby se chlap trochu slušně choval, občas myl a okamžitě se najde nějaká, co se začne starat o jeho „blaho.” Aby zcela nezpustl. Ženy nesnesou pohled na pomalu pustnoucího muže, který je zcela spokojený ve svém pustnutí.

Držel jsem se z dosahu, leč stále jsem slyšel. „Už byste potřeboval nové kalhoty. Ty košile si žehlíte sám?” Atd atd. A tak jsem si pořídil mladou milenku a služku k tomu. Skoro byl klid. Ovšem, když mne mladá milenka opustila, slyšel jsem. „Chtělo by to starší ženu, aby se o vás starala.” Netušily, že nepotřebuji starší ženu aby se o mne starala. Většinu domácnosti si obstarám sám.

Tedy mladou milenku jsem měl i předtím, byla emancipovaná. Ale děti jsem nechtěl, manželstvím ji k sobě uvázat také ne, tak mi emancipace nevadila. Pak se vdala, vzala si zcela někoho jiného a bylo po emancipaci. Ta další nová, také byla emancipovaná, kulturně založená. Služka ji vyhovovala. Kupodivu.

Byla jako ostatně skoro všechny, co lemovaly můj život. Krásné, emancipované, vzdělané, pečující o můj duševní rozvoj. A já si podle nich nevážil jejich rad a péče. Odcházely aby našly, někoho lepšího, chápavějšího. Hlavně poddanějšího. Chápal jsem je. Být ženou, také bych si sebe nevybral. Chlap. co má jen starost, aby si mohl dělat a přemýšlet, co chce a o čem chce.

Samostatný chlap je pro většinu žen nesnesitelný. Pamatuji se na jednu, co ji hrubě urazilo, když jsem si některé věci na úřadě vyřídil sám. Jen tak cestou z blázince na skupinu. Jak jsem si mohl dovolit jít bez ní? Dokonce i kalhoty a košili jsem si koupil bez ní.

Mě emancipované ženy nevadí. Mám rád, jsou-li cílevědomé a sebevědomé, což je dohromady málokdy. Ty jsou mužům neškodné. Starají se o svou kariéru, jsou ochotny přistoupit na fakt, že domácnost obstará služka, které skvěle vyžehlí, uklidí, nemají domácnost jako výkladní skříň. Taková žena umí služce říct, co je třeba, nemá problém ji vytknout chyby. Pravda, služky se u takové ženy mnohdy střídají.

Emancipované ženy mají tu výhodu, že neotravují chlapa svými požadavky, aby je bavil. Umí se bavit samy. A umí se bavit i s chlapem. Emancipované ženy umí být i přítulné. Některé dokonce umí obstarat i tu domácnost, protože si umí zorganizovat čas a práci a nedělá jim potíž tu práci udělat, protože ji nepovažují za ponižující.

Osobně umím také udělat mnohé domácí práce. Třeba dát prádlo do pračky, uvařit a když na to přijde i uklidit. A nepřijde mi ta práce pro chlapa ponižující. Na lodi služka nebyla a přesto většina lodí, kde jsem byl, byla jak ze škatulky. Včetně kajut. Na tohle se dbalo.

Co se sexuálního obtěžování týče. V momentě, kdy zjistím úzkostnou ženu, což zas není takový problém rozlišit, od stydlivé, ale vstřícné, vzdaluji se. Oni vůbec úzkostní lidé mají požadavky na své okolí, aby jim neubližovalo svou asertivitou, schopnostmi, bylo ono okolí skromné a chápavé podle jejich požadavků. Většinou, těm požadavkům úzkostných lidí nelze dostát.

Přiznám se, že nemám problém s ženami, které se rozhodly být mladými dívkami do svých osmdesáti. Takovými těmi diblíky. Pozoruji je z bezpečné vzdálenosti, podobně jako sledujeme divou zvěř. Nelezu jim do cesty. Sleduji a bavím se. Bavím se bojem „emancipovaných” žen proti všem mužským nepravostem. Pokud jim ostatní ženy dovolí, aby tu bitvu za naprosté bezpečí před obtěžováním mužů vyhrály, budou mít ženy jen, co si přály.

Neuslyší nic z toho, co se většina žen snaží své muže pracně naučit, aby jim ti muži říkali. Neuslyší, že se líbí, že jsou vzrušující, že po nich touží. Muži se omezí, přesně podle jejich přání, jen na holý sex. Pokud budou mít ti muži nějaké jiné přání, najdou si placenou společnici, co je vysledchne. Bez odmítání a zlých řečí. Ženy, co budou potřebné, tak si budou muset o ten sex, těm mlčím mužům říct. Nevím, jestli jim to bude milejší, než když jsou žádány. Možná bude.

A jak napsala doktorka Kovářová: ...budou ty ženy samy večer a budou samy na konci života. A já dodám: a upadnou v zapomenutí a nikdo si na ně nevzpomene. Nebude kdo by na ně vzpomínal, kdo by pro ně plakal a modlil se za ně. Jestli je tohle přání těch „emancipovaných“ žen, ať se jim splní. Jo jo.

PS: Služka je ctihodné povolání. Slouží a pracuje za peníze. Dělá, co má a pokud dělá dobře, pak je ctěna a oblíbena. Dobrá služka je poklad.