Život není peříčko

Dostávám se do věku, kdy začínám patřit mezi „neviditelné lidi.” Ano, ano, vím co píši. Byly doby, kdy jsem šel po ulici a leckteré krásné dívčí oko na mne spočinulo se zalíbením.

Ty doby minuly a jsem téměř neviditelný. Prostě život je takový a z
nepřehlédnutelného, jsem se stal málo viditelný. Nebo skoro neviditelný.
Vzpomínám si, jak mi kdysi, jedna kolegyně, dnes už opravdu stará dáma
líčila své zděšení, že už po ní chlapi v tramvaji nekoukají, neosahávají ji,
prostě tehdy použila to dnes hojně používané slovo: „Žádný sexuální
harassment.” Pro mne tehdy nové slovo. Bylo mi ji líto, protože vím,
jak některým ženám záleží na tom aby byly viditelné, nepřehlédnutelné. Podobně jako
muži. Mnozí také chtějí být viditelní.

Prostě tohle patří k lidské nátuře, k evoluční výbavě, neb vzhled je
rozhodující při prvním kontaktu. Koutkem oka mrkneme a hned víme, zda nám
stojí za to riskovat. Slůvko ztratit v naději, že bychom si mohli oba užít.
Lásky, milování, společného času.

Až časem se ukazují ty další potřebné atributy, které
jsou důležité pro pro zachování rodu a spolužití. Konec konců, mnoho žen mi
dalo za pravdu v tom, že jim záleží na tom, zda se mužům líbí, či nikoliv.

A také si vzpomínám na ty časy, kdy jsem míval partnerky o víc jak dvacet
let mladší, ač jsem nebyl miliardář a jak se k nim chovaly ženy, které byly
v mém věku. Jak je osočovaly, dávaly jim najevo svou nelibost.  Ke mne
také neplanuly žádnou žádnou velkou vstřícností. Pokud jsem byl ve
společnosti těch mladých krásných žádoucích, voňavých žen. Ano, ano, harašil
jsem, pravě vždy směrem k těm mladým. Ony některé ten "harassment" přijímaly,
některé mne rovnou odmítly, jak už to v tom lidském životě bývá.

Jestli truchlily, či byly v depresi po svém odmítnutí mé maličkosti
netuším. Nesvěřily se. Pokud používám slovo „harassment”, mám na
mysli chování, kdy ženám říkám, že se mi líbí, že po nich toužím, že jsou
pro mne voňavé atd. Prostě dávám jim najevo, že je vnímám. Tedy některé. A
teď se dostanu k tomu zásadnímu.

Zdá se mi, že celé ono „Me too” zahájily ženy, co si po více
jak dvaceti letech, vzpomněly, že je kdysi nějaký slavný muž obtěžoval.
Je-li dámě padesát, tak se jaksi bohužel, stává méně viditelnou. Z hlediska
evoluce už není dobrá na rození dětí, ale už jen jako babička na hlídání
dětí. Z hlediska evoluce, je takhle podprahově muži vnímána. Muži prostě
ženy podprahově hodnotí, zda mohou mít děti, či nikoliv. Žádná ženská práva
na tom nic nezmění. Ženy by ale mohly žalovat evoluci. Třeba se najde soud,
co by takovou žalobu přijal.

Vůbec nepopírám, že z hlediska dnešní doby žena se necítí v padesáti a
výše stará. Jenže ta evoluce. No a pokud tažení za ženská práva podnikají
ženy, které si po letech vzpomenou, že byly obtěžovány, pak mi takové
chování připomíná tu onu výše zmíněnou dámu, která plakala, že už je pro
většinu mužů "neviditelná.” Ale třeba se pletu a skutečně mají
starost o to, aby mladé ženy, nebyly obtěžovány starými chlapy, co nemají
zábrany.

Odjakživa pro mne platilo, že když mi žena řekla ne, platilo ne. Chápal
jsem, i když nerad, že má jiný vkus, jiného chlapa, nebo je na ženy,
případně že má menses, či nějaký jiný důvod. Nikdy jsem se z odmítnutí
nehroutil, vždy jsem zastával zásadu, že nějaká jiná, co mi voní, tak té
mohu vonět i já. Nemohu mít každou, stejně jako každá nemůže mít mě. Tak to
v životě chodí.

Mám takový pocit, že se vlastně celá ta událost kolem sexuálního
harašení v současnosti se pohybuje v rovině zklamaných, neviditelných žen, které se chtějí
zviditelnit. Například na osmdesátiletém herci, který někoho údajně před víc
jak třiceti lety obtěžoval. Dnes je dámě, co ji bylo tehdy kolem sedmnácti, skoro padesát, asi už se o ní tolik nemluví, ale ona dnes se ve své mysli pěstuje to utrpení z té doby, o kterém
cudně třicet dva let mlčela a dnes promluvila. Smutná historka.

K takovému sdělení mám holou nedůvěru. Stejně tak jako k těm, co si
najednou po letech vzpomněly na své utrpení, co zažily. Nechci skutečně zlehčovat
obtěžování, kterého se některým ženám dostává. Nepochybně existuje. Jenže, pokud se má vzdát funkce britský ministr, co sahal novinářce na koleno, před patnácti lety, tak zírám. Tohle už není skandál, to je hon na čarodějnice. A jak si vybavuji vzhled, některých Britek, pak docela obdivuji odvahu britských mužů, při sahání na jejich kolena.

Chce-li mne tedy nějaká starší dáma osočit z toho že jsem ji kdysi osahával, ona má z toho dodnes trauma, nepolituji ji. Pouze se klidně přiznám: Mé chování nedosahovalo vysokých standardů, které dnes vyžadují některé ženy, ale je mi to jedno. Pokud by nastal nějaký hon na mou osobu, o čemž skutečně pochybuji, neb jsem celkem nemajetný, bez politické funkce a nezaujímám žádné významné postavení, koupím si na tu
honičku lístek do první řady.

V případech takového honu, myslím, že jediná odpověď mužů na podobnou hysterii je asi taková. Praktikovat totální izolaci všech žen, které požadují „vysoké standardy” co se chování mužů týče. Skutečně žádný obdivný pohled směrem k takové ženě, žádný náznak, že by byl zájem o tu ženu, žádná reakce při změně účesu. Žádný dotek. Jen ticho a mlčení. Dotýkat se může sama sebe. Mluvit také sama se sebou. Pokud ji takový způsob života vyhovuje, má jen každá taková mít, co si přeje.

Mlčení, které bude, jak říkají zenoví mistři, hromové. Nepochybně budou ty ženy rády, že si jich nikdo nevšímá a svou sociální izolaci si patřičně užijí.

Já osobně takové chování vůči ženám praktikuji. Pokud se nějaká chce seznámit, musí se snažit, vyvinout patřičnou iniciativu aby si mne  zasloužila. A vybírám si, která si na mne smí sáhnout. Ne všechny tuhle metodu obdivují. Natož aby jim vyhovovala. Ale život není peříčko. Jo jo.