Žádný smysl, samá ztráta

Lidé se často rozčilují, když někdo nedělá něco, co by podle jejich mínění dělat měl. Nebo chová jinak, než je zvykem. Nedivím se. Nezvyklé chování vyvolává nervozitu a nejistotu.

Sám u sebe pozoruji, že pokud dělám něco, co má pro mne malý smysl,
nebo téměř žádný smysl, zjistím, že se u takové činnosti docela
trápím. Mnozí se otážou: „Jaký má vůbec smysl se čímkoliv
trápit?” Myslím, takhle položená otázka je důležitá
právě v tom, že ukazuje na cenu konání, které sebou nese námahu a
utrpení. Pokud má, někdy si člověk musí napřed uvědomit, že má a pak
až jejím zodpovězení, přichází víra v to, co děláme. Pak se lidé
mnohdy daleko snadněji motivují ke snášení utrpení, které
činnost přináší, protože ona činnost má smysl.

Činnost, která nemá pro toho člověka smysl, se stává čirým
utrpením. Samotné utrpení bez smyslu je peklo na zemi. Můžeme
lidem, kteří nechodí volit, tisíckrát vykládat, že je potřeba aby
využívali své svobody, pro ně jejich svoboda nemá smysl, neboť pojem
svoboda je natolik abstraktní, že nechápou význam. Nevíra ve smysl
čehokoliv jim přináší potíže, jež se mnohým zdají bezpředmětné.

Nemají víru a bez víry se smysl velmi těžko chápe. Nevěřím-li, že
mi má svoboda k něčemu bude, protože jak mnozí říkají: Jsem sice
svobodný, ale kapsy mám prázdné. K čemu mi ta svoboda je? Tady
lze těžko někoho motivovat, protože takový člověk nemá víru, že jeho
svoboda mu poskytuje příležitosti, ty pro něj nemají smysl, neb
potřebuje aby mu někdo jeho štěstí zařídil. Nemá víru ve své
schopnosti, ve svou samostatnost a nemá víru ve svou sílu unést
odpovědnost.

Rozumím jim. Nevěří, že tím aktem volby se něco změní. Nevěří, že
modlit se má smysl, nevěří, že pohybovat se víc má smysl, nevěří, že
prací se dá uživit, nevěří, že námaha má smysl, protože nevidí na
konec. Říkají: Vždyť se to pořád opakuje. Ano, mnohé se
opakuje, nikdy není nic jednou pro vždy, druzí nás opakovaně
nechápou, opakovaně se nám pokoušejí narušovat hranice, pořád musíme
dětem něco vysvětlovat, pořád opakujeme ty banální pravdy, které
jsou pravdivé už jen proto, že se neustále opakují.

Jakmile člověk ztratí víru ve smysl toho konání, dostává se do
neustále se opakujícího kolotoče pochyb, nejistoty, kde se jen
pochybuje, hledají se důvody, jak z toho požadavku na osobní
odpovědnost uniknout, neb nic nemá smysl. Oni se přeci musí
postarat, je to jejich práce! Slýchával jsem za totáče. Kdo
jsou ti „Oni” neřekne.

Už dávno jsem se smířil s tím, že je dost velká část mých
spoluobčanů, co se rádi dají vést. Čekají na zázrak a nevšimnou si
těch zázraků, které se kolem nich dějí. Nevšimnou si, že ti lidé,
kteří věří ve smysl svobody, minimálně potřebují ty
„Ony.”

Všiml jsem si, že jen málokdy nacházejí důvod k nějakému konání
lidé, kteří mají podmínku, že je ono konání musí bavit. Běhání je
nebaví, nemá tedy smysl, uklízet je nebaví, úklid nemá
smysl. Manželství je momentálně nebaví, nemá smysl… Mohli bychom
pokračovat a vždy najdeme, něco, co nás nebaví a tedy nemá smysl tu
činnost vykonávat. Vždy najdeme argumenty proti.

Momentálně mám hlad, ale nemám náladu, vstát, vyndat z kredence
remosku, dát do ní maso a zapnout remosku a nechat maso
péct. Jednoduchá činnost, do které se mi vůbec nechce. Momentálně se
nudím, nechce se mi přemýšlet o pokračování blogu, možný bych mohl
jít malovat akvarely, ale stejně malovat neumím a nikoho moje
malování nezajímá.

Předchozí odstavec, kurzivou psaný, nám ukazuje jednu důležitou
věc. Dokud nás poměry nezačnou obtěžovat natolik, že jsou pro
nás nesnesitelné, nenajdeme ani důvod, ani smysl pro změnu emočního
stavu, které nám ta situace způsobuje. A mnozí lidé vydrží skutečně
hodně, než se začnou zajímat o změnu. A mnozí lidé se skutečně
spokojí s malou změnou, která jim trochu uleví a víc nevidí smysl k
dalšímu pokračování, k další námaze.

V tomhle jsme, bohužel až na několik výjimek, jako lidé
stejní. Proto nás ti, co jsou ještě línější a pohodlnější než my
sami, tolik popouzí. I my sami máme potřebu a nacházíme smysl změny,
uvědomění si a následné vzetí odpovědnosti za sebe, jen do
určité míry. A další věc. Nepochopíme-li smysl konání,
situace, změny chování. ZTRÁCÍME!!!

Ztrácíme, protože se nestaráme. Nestarám-li se o své zdraví,
ztratím ho. Nestarám-li se o svůj majetek, někdo mne o něj
připraví. Nestarám-li se o svůj volný čas, padnu
vyčerpáním. Nestarám-li se o svou duši, zblázním se, nebo se stanu
těžce depresivní. A starost o svou duši, zdraví a svou svobodu já osobně
považuji za prvořadé.

Ano jsou bezohlední lidé, kteří pro svůj zájem a zisk jsou ochotni
připravit ty druhé o jejich majetek, klid, pitnou vodu, čistý
vzduch. A nemusím být ani komunista, či zelený ekoterorista abych
pochopil, že není v mém zájmu nechat ty druhé kolem sebe, dělat, co
se jim zlíbí. Má smysl pro mne se bránit.

Není v mém zájmu, aby každý držitel razítka byl zároveň pánem nad
mým životem. A jsem docela rád, že v roce 1989 se našlo hodně
otrávených lidí, kteří, přesto, že neměli hlad, nebyla jim zima,
nijak je extra nikdo zas až tolik netýral, jen je omezoval v jejich
svobodě a to už tolik, že se jim začalo ono omezování zdát
nesnesitelné. Dlouho předtím s e stím omezováním dalo žít. Najednou
ne.

Takhle začíná většina těch změn, kdy lidé najednou zjistí, že už
toho chlastu je dost, že ten bordel, co mají doma, už přestává být
snesitelný a stává se nesnesitelným, že už nikoho nebaví věčné
obcházení krámů a shánění „luxusního zboží”, či
obcházení úřadů a čekání na potvrzení o dovolení konat to, co nijak
nikoho neohrožuje.

Až zase lidi omrzí a budou mít plné zuby kázání
„elit”, co je systematicky omezují, pak k těm volbám
přijdou. Zatím má čtyřicet procent občanů pocit, že je to
snesitelné. Zatím. Jo jo.

PS: Než jsem dopsal blog, dal jsem prádlo do pračky, kachnu do
remosky, pověsil jsem první vypranou várku a až tohle dopíši, půjdu
si kreslit a počkám až se kachna dopeče. S kouskem chleba na otření
rukou od mastnoty, bude akorát. Chleba je dobrá příloha. Má láska
je na psychoterapeutickém semináři, tak ta se nají vědomostí. No
možná ji kousek nechám. Jak je vidět, lenost byla přemožena
potřebami.