Už mi otrnulo

Zjistil jsem že mi otrnulo. Už v pondělí. Vykoupal jsem se v „odlesku slávy,” kterou jsem získal v sobotu v bohnickém Divadle za Plotem a zatoužil po další.

Ač jsem ještě v neděli, kdy jsem byl ještě vyčerpaný po zkoušení a následném představení myslel, že už nikdy žádné divadlo hrát nebudu. Ovšem. Lidi toho naslibují. Pochopitelně tentokrát jsem vše vymyslel zcela jinak.

Dostal jsem nápad, že ke hře „Náplast a převozník.” Přidám ještě skeč, který jsme sehráli společně s Petrem Parákem a Zuzanou Kaifoszovou. Plus tři další skeče, které už mám lehce rozepsané, dnes jeden dopsaný a odeslaný herci a herečce.

Všichni budou hrát hlavní roli, bude se zkoušet po dvojicích a bude snadnější domluva o zkouškách v různých časech. Vlastně ještě napsat ty dva skeče a už je skoro hotovo. Místo, kde budeme hrát už mám vymyšleno, půjdu ho obhlídnout a pak už jen trochu scéna, trochu muzika a s chutí do toho a je hotovou. Prý zpolovic.

Obvolal jsem možné aktéry a zatím mě nikdo z kádru neodmítl, nové herečky si dávají zatím čas na rozmyšlenou. Několik lidí odešlo, zas sna přijdou jiní. Základní kádr zůstal. Což je důležité. Ono, čím déle ti lidé setrvají, tím větší cvik dostanou. Nakonec bylo tohle vidět v sobotu. Projevila se určitá zkušenost a praxe.

Amatérské divadlo musí dělat lidi, kteří ho opravdu dělat chtějí. Chtějí investovat čas, námahu, občas i své peníze do toho, že jednou dvakrát, někdy třikrát do roka si zahrají, riskují, že na ně přijde poměrně málo diváku, třeba na reprízu. Divadlo stojí dnes peníze. Buď soubor někdo podpoří penězi, jako nás podporuje pan Hanausek, nebo nabídne zdarma prostor.

Souborů je hodně, prostoru a peněz ze strany mecenášů už méně. Leč jsou a je dobře že jsou. Lidé jako jsou členové souboru, kteří si většinou hledají nové místo a nové možnosti v životě. Divadlo je pro ně prostředkem k sebevyjádření, sebepotvrzení i sebedůvěry. Učí se postupně vystupovat, mluvit, chovat v různých situacích na veřejnosti.

Nedělám terapii divadlem, ale používám mnohé terapeutické techniky, které se kryjí, jak jsem časem zjistil s různými režijními technikami a postupy. Hodně se učím, hodně přemýšlím hodně musím tvořit a tím, jak věřím, udržuji mozek v kondici. Asi tolik netrvám na detailu, ale na celkovém vyznění. Chápu perfekcionisty z divadelního prostředí, ale mne osobně jde o celkové sdělení.

Navíc mne baví pracovat s omezenými prostředky, protože to vytváří prostor pro mou osobní fantasii. Plus pro práci s textem. Když si píši své hry, skeče, vždy si představuji jak bude znít ten text v prostoru, v situaci, kterou mám na mysli. Ano je příjemné mít osvětlovače, který umí naladit scénu, ale teď se chci pokusit s minimem, dosáhnout maxima. Svého maxima.

V relativně prázdném prostoru, s minimem techniky dosáhnout toho, aby se divák věnoval smyslu textu, smyslu děje. Něco, jako když Sanové, nebo jiné takzvané primitivní národy, tančí a zpívají při měsíci, nebo v zapadajícím slunci. Když jsem si psal dnes ten skeč, viděl jsem, jak se hraje při svíčkách. Svíčky osvětlují jeviště, kde jen náznak postele a stolu s jednou židlí k tomu dva herci.

Měl jsem při té představě stejný pocit, když o zkoušce v sobotu jsem zažil jak fagotista hrající „Yesterday” vyšel na kraj jeviště a hrál samotnou melodii písně bez doprovodného zpěvu. Měl jsem slzy na krajíčku a mráz mi šel po zádech. I v sobotu při představení jsem prožíval něco podobného, když k tomu fagotu zpívala má dcera. Čistě a z hloubi duše.

Divadlo a muzika má tuhle sílu. Sílu vyvolávat prostými prostředky, emoce, které objevíme v sobě jen při takových příležitostech. Mám radost, že mám stále nápady, chuť riskovat a touhu hledat. I přesto, že jsem objevil tuhle možnost až vlastně hodně po dosažení šedesáti let. Jak je vidět, nikdy není pozdě. Jo jo.