Sem tam mezi řečí

Takže jsem si konečně aktivoval svou kartu, o novou na dalším účtu zažádal. Jak jsem zjistil, šlo to všechno z domova, nemusel jsem nikam chodit. Dva telefony vše vyřídily. Inu, občas člověk zjistí, že si stačí někde něco přečíst, zavolat a už si nemusí dělat zas až tak velké starosti.

Odjakživa jsem slýchával: „Líná huba holé neštěstí.” Což je svatá pravda. ještě bych dodal, že být líný si něco přečíst je v dnešní době dvojnásobné neštěstí. Protože pak člověk se naběhá a mnohdy zjistí, že zbytečně. Už jsem se chystal na pobočku spořitelny, ale nakonec jsem si přečetl dopis, zavolal na linku a během dvou minut bylo vymalováno.

Občas mám na všechno dost času, lenost se mnou cloumá, tedy ne že bych odkládal důležité věci a hrnul před sebou problémy, ale co nutně nepotřebuji, nechávám na někdy. Důležité věci hned, co počká, prostě počká. Třeba aktivace karty. Ono mám zkušenost, když odložím něco takového a pak ty záležitosti řeším přes telefon, v klidu, bývám na personál na druhé straně linky vlídnější.

Většinou si zformuluji co chci, abych neblábolil, nebyl v časovém presu, takže si tyhle události nechávám opravdu na dobu, kdy vím, že nejsem tlačený časem. Slečna na druhé straně se nedusí vztekem na toho vola, co neví co chce a já se zase nenervuji s husou, co by si měla uvědomit, že je tam pro mne.

Tohle občas i trénuji s pacienty na asertivitě. Ti mají občas problém říci jasně co, chtějí, někteří jak jsou zvyklí mluvit nesrozumitelně, občas zcela záměrně, aby mohli snáze manipulovat své okolí, se mě pokoušejí přesvědčit, že přímá řeč a přímý jasně formulovaný požadavek, je vlastně něco neslušného. Tím mi poskytnou možnost jim sdělit, že na přímém požadavku není nic neslušného, možná pro ně je tohle neobvyklé jednání.

Neb, jak už bylo výše řečeno, nemohou manipulovat, znejisťovat ty druhé, svými nesrozumitelnými požadavky. Nebo „srozumitelnými požadavky,” typu: „Musíš uhádnout co chci a když to neuhádneš, jsi blb, co si nezaslouží úctu.” Takové jednání se sebou, si moc líbit nenechám. Tedy, nenechám si ho líbit vůbec. Oni se potom zlobí, ale zlobit se mohou.

Takhle jednám všude. Napřed mají s tím mnozí jedinci potíže, pak když zjistí, že se nezlepším, zvyknou si, dokonce se ani nezlobí. Stejně tak neříkám u stánku, kde si kupuji dva pstruhy. „Mohu poprosit?”

Protože takovou otázku nepovažuji za slušnou, ale dementní. Neb chci se zeptat, zda smím prosit? Jestli ho žádám o dovolení prosit, tak co budu dělat, když řekne? „NE!” Nebo chci aby mi ten frajer prodal dva pstruhy, protože tím prodejem mi neprokazuje žádnou laskavost, ale touží po tom, abych mu prokázal já laskavost a ty pstruhy si u něj koupil. Dokonce abych si jich koupil co nejvíc. A zbavil ho toho břímě, že je večer potáhne někam jinam.

Jo, lidé se někdy neposlouchají jak mluví a co vlastně říkají a diví se, že jim ti druzí nerozumí. Jak jim mají rozumět? Když sami nevědí co chtějí a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Netýká se to jen žen. Ale mnohých lidí obecně. Nejen toho jak mluví, ale i jak píší. I když písemně se nesrozumitelně vyjadřovat je dáno jen nemnohým, ale ti zase mají skutečně talent zamlžit cokoliv. Pár takových znám, člověk dumá, jakou že vlastně řečí mluví.

Jo, mě když se dáma, co mi voní, zeptá, co že bych jako od ní požadoval, řeknu klidně: „Všechno, tělo i duši.” Dá-li najevo, že nerozumí, pak ji klidně poskytnu podrobný výčet. Aby netápala. Pak většinou porozumí a nemůže se vymlouvat, že nevěděla. Ale informace „tělo a duše,” bývá většinou srozumitelná dost.

Tak, venku je jaro, prý dlouho nevydrží, ale tím se nebudu zabývat. Dnes je jaro. Vyrazil jsem pochopitelně na trh bos a bez klobouku, protože ho mám skoro pod okny, jedna starší dáma, popíjející lahváče, pravila svému komplicovi s lahváčem. „Hele on je bos, nějakej divnej, ani bezdomovci nechodí bosi.” Ale předpokládám, že ten šok z bosých nohou, za podpory kolegy v kombinaci z láhvovým přežila. A jak se zdálo, ani ten lahváč neměl šanci ji zteplat. I když seděla na slunci. Jo, sem tam se dějí věci. Jo jo.