Radosti staříka

Kruh. Ve kruhu já a dvacet sociálních pracovnici, plus pěstounek. Nezisková organizace s názvem: „Náruč dětem” pořádala seminář na téma. „Práce se závislým v pěstounské rodině.” Pozvali si mě. Chtěli vědět jak zachraňovat závislé. Tedy alespoň tak to ze začátku vypadalo. Než bych jim vysvětloval, jak na to, udělal jsem komunitní program na způsob balintovské skupiny. Dvacet lidí je docela dost, ale celkem jsem to zvládl. Protagonistka byla chytrá, chápavá a většina účastnic taktéž.

Spolupracovaly, neodmlouvaly, nesnažily se být za každou cenu chytré, ale přemýšlely o problémech. Bylo vidět, že jsou zvyklé naslouchat a přemýšlet.Na rozdíl ode mne byly udiveny tím, jak se jim problematická rodina, včetně protagonistky i jejím problémem vyjevila. Jo, balintovská skupina sice vychází z psychoanalýzy, ale když ji dělá daseinanalytik, pak se všechno vyjeví a vyplave na povrch.Ale po pravdě musím říct, že když chodím na bálinta já, pak se spoustu věcí děje a ukazuje. I když ji vede někdo jiný,

Zjistil jsem, že sociální pracovníci to vážně lehké. Systém je někdy nutí docela zbytečně podle mého mínění do bezbřehé chápavosti a vstřícnosti. Dost se mnohým ulevilo po mém prohlášení, že mají právo být unavené, doporučení aby také uměly držet hranice a nesnažily se zcela zbytečně zhroutit, díky tomu, že jim pořád někdo říká, že mají být spasitelkami celého světa. Emoce létaly vzduchem. Takové ty tiché. Občas slzy.

Jasně, sociální pracovníci by asi měli být chápaví, empatičtí, pokusit se poskytnout maximum péče a pomoci potřebným. Jenže. Nějak je těch potřebných moc a systém tyhle lidi pohltí a semele, pokud se nebudou umět zastavit, uvědomit si, co je skutečně jejich kompetence a co patří těm klientům, kteří většinou jsou ti, co manipulují, zneužívají systém sociálních vymožeností, žádají na těch lidech v sociálních službách, to, co by si „milovaní” klienti klidně a pohodlně mohli opatřit sami. Pokud by nebyli líní jak veš. Což dost často jsou a v manipulaci a využívání druhých to mají vždy za jedna.

Tudíž jsem měl pocit, že dělám za peníze něco prospěšného. Jsem rád prospěšný, a když mi za ni ještě platí, pak to nemá chybu. Vždy se bavím tím, když vykládám , že být prospěšný a nechat si za to zaplatit, nepokládat svojí prospěšnost za něco extra poslání, berou lidé jako znevažování daného povolání. Já osobně si myslím, že bychom se v těch pomáhajících povoláních zas neměli brát až tolik vážně. Nakonec, klienti odejdou, nechají terapie, nebo vynechají sociální pracovníky a ejhle, fungují také. Dokonce se postaví na vlastní nohy a fungují.

Bavili jsme se tam o rozdílu mezi pomáháním a prospěšností. I tomu rychle porozuměli. Jestli jsem tam byl k něčemu dobrý, tak k tomu jak mnohé dámy se podívaly na svou práci trochu jinýma očima. Nakonec, za šest hodin, tohle není pro mne málo. Takže nepovažuji za zbytečné tu cestu tam. Potmě a občas nepředvídané překážky, které navigace nehlásila. Ale nic zas až tak dramatického. Aspoň jsme měli důvod se hádat. Kam a kudy pojedeme. Hádky skončily smírem. Viníka jsme nenašli. :-)

Vyrazil jsem dnes kolem jedenácté do města procházkou. Zjistil jsem cestou, že mi znovu postavili můstek, nedávno zbořený přes trat. Sbíhal jsem tam vždy nad Hlubočepy po stráni, přešel můstek a sešel dolu za Hlubočepy a pokračoval na Zlíchov. Když můstek nebyl, musel jsem přes celé Hlubočepy. Takže něco hezkého dnes, pak jsem mluvil s Honzou Luterou, zatím to vypadá dobře, operace se povedla. Mám radost.

Byl jsem zvědavý jak moje bosé tělo zareaguje na ochlazení, které přišlo s dušičkovým počasím. Mlhy, mrazíky atd. Zdá se že dobře. Žádné nachlazení, žádná rýma, nic. Zřejmě se imunita zlepšuje souběžně s ochlazením. Dnes, když sem šel do města, bylo kolem osmi stupňů, zjistil jsem, že jsem se zbytečně nabalil. Mikina byla navíc. Cestou jsem se potil. Nohy už chlad nevnímají. Jen když fouká vítr, cítím ten vítr na prstech, stejný pocit jako na prstech ruky.

Experiment tedy pokračuje. Znovu jsem odložil nákup vivobarefoot. Počkám až se ještě víc ochladí abych věděl jak tělo bude reagovat. Jestli nohy prochladnou, nebo se opět jako v tuhle dobu samovolně prohřejí. Možná bude dobré nosit u sebe pro jistotu teplé ponožky, abych si je v případě nutnosti natáhl, než dorazím do tepla. Tohle opatření by v případě nouze mohlo stačit. Ale myslím si, že se organismus, který je průběžně trénován a připravován postupně, vyrovná i s větším chladem.

Zkoumal jsem, co se bude dít na těch sedmi kilometrech, které jsem ušel pěšky a nedělo se nic, jen na konci jsem si uvědomil, že vlastně bosé nohy, pokud je přestanu sledovat vnímám podobně jako když byly obuté. Tedy se jimi podvědomě nemám potřebu zabývat. Jednoduše jsem bosý, vědomí i tělo bosé nohy berou jako normu. Tohle zjištění mi udělalo také radost. Inu radosti staříků. Jo jo.