I tak se dá dělat divadlo

Když jsem ve čtvrtek sledoval záznam reprízy představení, Fagot a Yesterday ověřil jsem si jaká to byla klika, že se nám podařilo objevit a ke spolupráci přesvědčit člověka, který v divadelní branži má skvělé jméno. Jménem Pavel Kotlík. Udělal maximum, a chtěl jen co do toho vložil. Říkal, že se mu líbí, že nehrajeme žádnou „zábavnou věc.” Zdá se že jsou ještě pořád lidé, kteří se zabývají tím, co hra obsahuje, než jestli je zábavná. A dělají jen co je těší.

Povídala má láska při tom zmiňovaném sledování záznamu, že tak velká návštěva v sobotu večer do Bohnic, je pro ni skutečným překvapením. To bylo překvapením i pro mne, ale z jiného důvodu. My vůbec ten divadelní svět, a nejen divadelní svět vidíme každý jinak.

Ona na rozdíl ode mne divadlu rozumí. A pracuje v něm. Vystudovala DAMU. Já se jen tak dohaduji, co by mohlo fungovat a co ne. Žiji v přesvědčení, že stačí rozumět chování lidí, pak už se dá zkoušet a režírovat. Jsem absolutně nedotčený všemi divadelními teoriemi.

Dohadoval jsem se s ní o oponě, vzhledem k tomu, že jsem přemýšlel o tom, zda uzavřít prostor oponou, hrát jen na forbíně, protože jsem měl strach, že herci nezvládnou hlasově ten prostor. Profesionálové nejspíš ano. Amatéři, tam se mi zdál problém. Ona dotčená všemi těmi teoriemi a přemýšlením o symbolech, spekulovala, co a jak s tou oponou?

Na rozdíl ode mne, který v obrazech a symbolech přemýšlet neumí, spíše jen ve stylu. Lidé neumí divadelní řeč, tak to uděláme tak, aby to bylo pokud možno, věrohodné, slyšitelné až do poslední řady. Opona není důležitá, co symbolizuje, nebo ne, ale jestli překáží, nebo nepřekáží.

Okamžitě mi začala vysvětlovat, jak ona říkala, se mnou diskutovat na téma, „co to znamená zatažená, pootevřená opona, nebo klavír” na kraji forbíny. Zda ten klavír hraje. Měl jsem pocit, že jsem ji dostatečně vysvětlil, že se na ten klavír hrát nebude, že bude hrát jen a jen Tomáš na fagot. Byla to zajímavá debata mezi znalkyní a umanutým chlapem, co si nehodlal dát od intošky do toho mluvit.

Také mi povídala, že prý jsem moc náročný. Jak na herce, tak na všechno ostatní. Jako je docházka, nebo spolehlivost a tak. Prý málo chápu, že to ty lidi dělají dobrovolně. Nevím jestli jsem náročný příliš. Vím spíš, že když něco chci, tak udělám vše, abych to dostal. Třeba hru na kterou lidé přijdou, která je sice může pobavit, ale hlavně je přinutit myslet.

Nemyslím, že je dobré psát divadelní hru, režírovat ji a spokojit se s tím, že to nějak dopadne. Nemám moc rád, tenhle postoj. Slova, „nějak to dopadne, tohle bude stačit,” si podle svého hlediska mohu dovolit doma, rozhodně si je nechci dovolit v představení, kde jsem jako autor, či režisér.

Rozmohla se taková móda. Móda vyžadování věčného chápání a porozumění. Lidé na sebe kladou nároky pochopení a porozumění v oblastech, kde prostě nelze tolerovat. Jako právě například v oblasti, zkoušení, nácviku. Chápu, že má někdo tři děti, má starosti, jsou Vánoce, peče cukroví, ale pak ať nehraje divadlo, neprovozuje nějaký kolektivní sport, nebo sborově nezpívá.

Neb, když budu věčně chápat, že ten druhý má potíže s časem, s povoláním, když se omluví, tak vlastně je zcela samozřejmé, že nic neplatí, dohody se nemusí dodržovat, neb jsem se omluvil, dal vědět, že přijdu pozdě, nebo, že dnes nepřijdu vůbec, protože něco mám.

Tenhle způsob chování, se rozmohl v době kdy začaly vládnout mobily. Lidé prostě oznámí, že nepřijdou, mají zdržení. Oznámí a diví se, že jsou mnozí lidé, včetně mě nespokojení. Ještě jsou občas agresivní, či udivení, co že si dovoluji být nespokojený, protože, když se mi někdo omluví, že přijde pozdě, tak mi to přeci musí stačit. Nestačí. Já chci vědět jaký má k tomu důvod, že posunuje dohodnutý čas, který byl vymezen. Samotná skutečnost, že se mi omluvil, je mi málo!

Jsem pak u mnohých za toho, co si neváží druhých lidí, kteří se „obětují” pro mé zájmy. No, já na nikom oběť nevyžaduji. Ptám se: „Chceš s námi hrát? Jestli chceš, pak se zavazuješ k tomu a k tomu a nestěžuj si!” Tedy, stěžovat si můžeš, dokonce můžeš být i se mnou nespokojený, ale budeš dělat, co jsme spolu dohodli a nebo odejdeš.

No, má láska uznala, že občas bývá taková bezbřeze chápající, což ji nedělá dobře. Bere toho na sebe hodně. Pak trpí. Já jsem na rozdíl od ní, líný, takže na sebe beru jen co se mi chce a rád dám možnost vyniknout i jiným. I v divadle. Nemusím mít všechno pod palcem. Opět se mi osvědčila zásada: Nedři se rozděl práci! Umím se spolehnout se na druhé, že jsou stejně dobří jako já, vědět, že nemusím všechno řídit.

Jirka se stará o peníze, Eliška, o to kdo a kdy bude nastupovat, případně pomáhá osvětlovači se světelným scénářem. Ta holka zastala tolik práce, že jsem až zíral. Ruda a Petr o kulisy. Klára udělala maximum, co se mejdanu po představení týče. Herci hrají, no a já už to jen koordinuji. A hlídám docházku a zvyšuji hlas bez rozčilení při případné nekázni, či neznalosti textu. Jsem mistr v chození do konfliktů. Což je skutečně důležitá dovednost.

Jít do konfliktu, neurazit ty druhé, jen je namíchnout, což není občas na škodu. Na pocit se neumírá. A když herec, nebo herečka neumí text, tak ji rozhodně nechválím a docela chápu, že jim výtky nedělají dobře, ale s tím se časem naučí žít. Buď se text naučí, nebo budou poslouchat výtky do doby, než ho budou umět. Na rozdíl od těch politicky korektních vím jedno. Občas se lidé musí cítit nekomfortně, aby měli důvod něco změnit. Ať se to týká, herců neumějících text, nebo nepřizpůsobivých jedinců ve společnosti.

Shrnu-li to všechno, musím říct, že to byl jinak pěkný večer, lidí přišlo dost, mnozí po představení přišli a říkali, že se bavili, dokonce i má exmanželka se přišla podívat na naši dceru, která v tom kusu také hrála. Prý se ji líbila. Pozval jsem exmanželku, protože jsem věděl, že Babetě udělá radost, když tam máma bude. Představení skončilo a já si uvědomil, jak jsem unavený. Ale odpočinu si a začneme znovu. Teď s něčím jiným. Abych si měl na co stěžovat. :-)

Záznam premiéry Fagot a Yesterday z 24.6.2014