Bacha na intoše, budou volby

Když má láska domlouvá výtisk plakátu, potřebuje na to 40 minut. Když já domlouvám výtisk plakátů vystačím si se dvaceti vteřinami. Rozhovor , který trvá déle než dvacet vteřin považuji za zbytečně rozvláčný. Takže stále se mě udivuje ten zásadní rozdíl mezi mužem a ženou ve sdělování informací.

Přijde-li klient, tedy muž, mám i já prostor k řeči. Přijde-li klientka, sem tam se vmezeřím s nějakou poznámkou, kterou rozvířím její myšlenkový tok. Takže ona myslí a zároveň mluví. Většinou tomu tak je. Nerozčiluje mě onen rozdíl, pouze udivuje, ta odlišná sociální potřeba.Má láska mému tvrzení o onom rozdílu nevěřila, ale bohužel mobil má zařízení zaznamenávající délku hovorů. Já měl zcela nejdelší dvě minuty. S ní. A téma bylo, co má koupit k snídani.

Jako kdysi, když jsem pozoroval jednu svou přítelkyni, která si vybírala ve skříni kalhotky. Nahá, předkloněná, vybírala z menšího počtu asi dvou tisíc různých kalhotek, v celém barevném spektru. Ležel jsem na posteli, sledoval ten utěšený pohled. Byla jak má být, všude bylo, co má být.

Vybírala, vybírala, mezitím jsem opět usnul, když jsem ji ještě chvíli lákal zpět do postele. Nešla, výběr kalhotek byl důležitý. Za půl hodiny jsem se opět probudil a ještě se oblékala. Jo, některé ženy si umí život vychutnat. Já byl oblečný dřív než ona i s tím půlhodinovým zpožděním

Psala mi ráno dáma, že nedorazí, že má hroznou kocovinu a ještě více ji bolí hlava. Minulý týden na mě naléhala, seč mohla abych ji vzal do terapie, do Bohnic prý nechce, protože ji Bohnice nic nedají a o mě slyšela, že ji určitě pomohu. Tak už to má dnes dobrý, já jsem viník, protože bydlím daleko a ona nebude trpět v MHD, cestou ke mě. Má recht, Mohu sedět nahý, psát si blog a udělat si něco lahodného k snídani. Dámu zatím bude bolet hlava.

Podobně jako jeden klient, který notoricky lže. Žádal mne abych ho vzal do skupiny. Prý od května opět abstinuje. „Inu, když abstinuješ, tak proč ne?” Jsem mu říkal. Jenže jen jsem čekal, kdy zas skončí, podobně jako už dvakrát a kdy zas vyplavou jeho lži na povrch. Trvalo mu to celých čtrnáct dní. Večer mi volal, co má dělat, že je zfetovaný a zpitý. Tak jsem mu doporučil jít domu a ráno mi zavolat. Poslechl. Ráno dokonce volal, ptal se co má dělat? Slyšel jediné slovo. Bohnice!

Pochopitelně, že je když je alkoholik, feťák a hráč, je i notorický lhář. S tím se počítá. Také mě nijak onen způsob chování neudivuje. Dokonce mu věřím, že jeho potřeba se změnit je dost silná. Jenže potřeba ještě neznamená ochota. Tohle si laici mnohdy pletou. Oni si to často pletou i naivní začínající profesionálové, kteří potřebu vydávají za schopnost změny. Říkají podobně jako ti pacienti, od kterých to odposlouchali. „Jemu/ji přece nic jiného nezbývá, vždyť je na tom takhle, má tolik dluhů, žena/muž ho/ji opouští, hrozí mu rozvod, kriminál, exekuce.”

A já jim klidně vysvětluji, že v případě závislosti, kde se závislost přehoupne za kritický bod, docela „bezproblémově” přestává fungovat pud sebezáchovy. A ony, (většinou jsou to ženy) nesouhlasně namítají, že přeci jim už musí dojít, že takhle to dál nejde. Jo, nemusí. Bohužel, pak se ukazuje, že jsou zcela mimo, protože podobně jako příbuzní závislých, podobně i ony čekají na změnu, která nenastane. A doufají a doufají. A trápí a trápí se svými pocity.

No, některé odejdou, protože nemohou unést větší porci neúspěchu, než je úspěch. Někteří se naučí rozlišovat, kdy nasadit své síly a kdy, po takovém telefonátu si klidně dát kafe a čekat bez potíží, co bude dál. Ti zůstanou a čekají, kdy korektivní zkušenost zafunguje, a nebo, kdy je už konec všech nadějí a jen s tím člověkem v jeho světlých chvilkách komunikují jako jedni z mála.

Všechny nezachráníme, všichni jednou umřeme a někdo pro blízkost smrti udělá maximum a ona snaha, někdy vlastně mu jako jediný úspěšný čin vyjde. Bohužel. Tohle není jednoduché snášet a není jednoduché se s tím naučit žít. Život je plný utrpení a hezkého je v něm pomálu. Což je těžké vysvětlit intošům a inženýrům, jedni jako druzí mají pocit, že mají recept na šťastný život, inženýři navíc, že když se to dobře spočítá, musí to fungovat.

Ale nefunguje. K jejich úžasu. Jsou drobnosti, které se vloudí. Nakonec teorie chaosu má docela zajímavé případy o tom, jak to nefunguje, ač by fungovat mělo. Socialisti jsou zářným příkladem. jedna reforma za druhou, stálé sliby, jak už to konečně vyřeší a já si připadám jak dítě alkoholika, co se pořád těší, že táta už nebude pít, když nepije týden a ono nakonec je vše v troskách reforma se musí začít nová. Holt socanští intelektuálové nevěří ve schopnost lidí si poradit bez jejich reforem a revolucí.

Navíc, také by se mohlo ukázat, že bez nich to jde. Bohužel vždy vznešenými slovy a sliby, které se nijak neliší od pathosu alkoholiků, nalákají prostoduché jedince, kterých je bohužel v lidském rodě většina na slib, že tentokrát už to vyjde. A ono to zase nevyjde a sliby se slibuji, blázni se radují. Tak bacha na intoše, budou volby. :-)