Jen ta hudba hraje dál

Bylo mi asi dvanáct let, když jsem se seznámil se jedním takovým, jak se jim tehdy říkalo, páskem. Jmenoval se Milan, byl asi o čtyři roky starší, učil se v učilišti pro šífry, tedy ČSPLO v Děčíně, měl podkrovní místnost v domě, kde bydlel můj strejda Jarda a kam sem chodil za svým bratrancem Michalem. V té podkrovní místnosti, kde jsem se učil postupně samé hezké věci, jako tajně kouřit, pít pivo, pro které mě drze posílali Milan s Michalem se džbánkem do hospody na Růžku, protože sami si netroufli, která byla v tom domě a myslím je tam dodnes. Tedy, když jsem naposled šel pěšky po Kamenické v roce , kdy jsem tam ještě měl trvalé bydliště a šel tam volit, tak tam byla.

Ten dům, mimo mého rodného na té samé ulici je právě pro mne důležitý, tou hospodou a tou podkrovní místností. Do hospody jsem tam dost dlouho chodil se s vým tátou i pak sám, a v té místnosti jsem poprvé slyšel pravý, nefalšovaný americký rokenrol. Byla to písnička, co zpíval Bill Haley „See you later Aligator.” Jo jo, tam jsem uslyšel a bylo mi přesně tak, jak později zpíval Fred Mercury:

When I hear that rock and roll,
It get´s down to my soul,
When it's real rock and roll, oh rock and roll.
When I hear that rock and roll,
It get´s down to my soul,
When it's real rock and roll, oh rock and roll.

Uslyšel jsem rokenrol a byl jsem celoživotně ztracen. Přišel bigbít, přišly různé formy rocku, ale ten starý dobrý Rock and Roll mi zůstal. Už je se mnou víc jak padesát let. Poslouchám ty staré hvězdy, které jsem si v těch časech, kdy jsem jezdil u plavby, kupoval v Hamburku a jinde, kde už tehdy byly za babku, pak jsem je později všechny z potřeby peněz na chlast prodal. Abych, když jsem chlastat přestal, si je opatřoval znovu. Už nikdy jsem nedal bohužel dohromady takovou sbírku, jako tehdy. Desky jsem prodal, muzika zůstala, naštěstí, než jsem je prodal, většinu jsem si přehrál na kazety, které dnes mám v krabici, poslouchám je hlavně na Youtube. Nebo občas se objeví CD, které si z nostalgie po mládí koupím.

Pochopitelně ty staré fláky jako Rock and Roll Music, Tuti Fruti, jiné neméně známé, co zpívali postupně Chuck Berry, Elvis Presley, Fats Domino, Jerry Lee Lewis a další jsou obecné známé, pak jsou už méně známí, zapomenutí, ale nejsou méně dobří. Edie Cochran, Joe Cocker, Bill Haley, Perkins. Díky internetu jsou přístupné věci, které jsem ani v tom Hamburku nesehnal, protože už o ně v těch sedmdesátých a osmdesátých letech nebyl zájem. Ale já si pořád hledám, pořád objevuji nové a nové poklady.

Ano Presley byl král, jenže měl co dělat aby se udržel na špici, když kolem něj byli Roy Orbison, Buddy Holly, Chuck Berry, Jerry Lee Lewis, Fats Domino, Carl Perkins, a jiní. Tak mám trochu záchvat nostalgie. Někteří zpěváci už nejsou, některé skladby zapadly, ale muzika je tu dál. Občas se pokouším někoho mladého přivést na „víru pravou,” rokenrolovou. Jsem s tím úspěšný asi jako kdybych chtěl páska z padesátých a šedesátých let nutit aby poslouchal dechovku, nebo Karla Vlacha. Občas jsme něco poslouchali, jenže, když tehdejší star Pavel Novák, začal zpívat počeštěnou verzi Rock and Roll Music, už jsme mírně pohrdavě brblali. I když ty slova byly krásný. Jo jo.

...že hraji po večerech rokenrol
a máma, bývá místní dáma, tím pádem nemám pevnou kázeň
a řvávám prý jak blázen
a náš dům na svejch schůzích,
na programu prý mě má.
A na uličním výboru,
se sešla celá naše ulice,
tam napsala se velká petice,
to aby každý věděl jaký jsem...

Jo, řval jsem jako blázen a zpíval z plných plic. Co jiného taky kluk milující muziku, nejen rokenrol má dělat? Zpívat z plných plic. Pak přišla poesie, Villon, Nezval, Baudelaire, Paul Verlene, Emily Dickinson, a s těmi básníky ta muzika šla náramně dohromady. No a potom toulání a zpívání po celém světě. Jo jo a začalo to jak se zpíva v české verzi See you later Aligator.
Na shledanou krokodýle,
na shledanou kajmane,
na shledanou Mister Presley,
já tě žeru balvane,
žádná láska není věčná,
každá jednou pomine...
Celý život jsem se s něčím a někým loučil, jen ten rokenrol hraje dál.