Na pár otázek mi nikdy neodpověděli

Zaznamenal jsem v jedné diskusi přiznání pana Josefa Sedláčka ke členství v KSČ do roku 1989. Přiznal se dobrovolně. 

 Což mne udivilo. A ocenil jsem ono přiznání, Na rozdíl od mnohých jiných diskutérů, kteří otevřeně přiznají svou náklonnost k socialismu, ovšem nikoliv ke členství v KSČ.

Měl jsem hodně, především u plavby, kolegů, kteří byli členy KSČ, v roce 1989 jimi přestali být, nijak se netajili svou potřebou mít jako členové strany výhody, které se členstvím v KSČ byli spojeny. Pokud výhody skončili, skončilo i jejich členství.  Protože jsem u plavby byl ještě víc jak rok a půl po skončení totality s mnohými jsem měl možnost o jejich důvodech mluvit, takže si myslím, že jsem poměrně dost dobře informován.

Chápu všechny své kolegy, že se pokusili se mít lépe, díky tomu členství, chápu jejich obavy, že bez jisté angažovanosti se obávali možnosti, že budou v horších pracovních pozicích, na horších relacích a lodích. Bylo mezi nimi i několik takových, co spolupracovali s StB, dokonce se o některých vědělo a dalších předpokládalo, o mnohých ovšem ne.

Pan Sedláček napsal  ve svém komentáři asi toto: 
Ano, byl jsem členem KSČ a vystoupil jsem v lednu 1989 po zážitcích na demonstraci v Palachově týdnu. Volil jsem, ale převažující motiv k účasti už nevím, myslím že i můj motiv k účasti se časem měnil, stejně jako vztah ke komunistické straně. Bylo to osobně dost složité dilema. 
Nijak nevysvětluje svém členství, neomlouvá jej, nechci spekulovat o smyslu jeho členství, jen jsem si všiml, že skončil v lednu 1989 tedy o rok dříve, než moji kolegové. Pravděpodobně si byl vědom následků svého kroku, pokud je tomu tak jak říká. Dnes klade otázku, proč 99% voličů v komunistickém režimu volilo Národní frontu, společnou kandidátku na které dominovala KSČ.

Má za to, že tím byly volby svobodné. Ano, byly i podle socialistické ústavy zaručeny veškerá demokratická práva, dokonce i nezávislá justice, svoboda vyznání atd. leč byly tam jen takové malé háčky. Slovo KSČ bylo určující. Koho okresní tajemník, krajský tajemník, předseda závodního výboru KSČ atd, se rozhodl zavřít, byl zavřený, propuštěný z práce, volební účast byla povinná, kdo volit nešel, měl problémy. Svoboda vyznání byla zaručená, ale komunista, co by se objevil v kostele při bohoslužbě, měl problémy.

Děti komunistů, kteří konvertovaly k víře, měly problémy, jak ty děti, tak i jejich rodiče. I v osmdesátých letech minulého století. Systém byl totalitní, vyžadoval poslušnost, u komunistů komunistickou kázeň, respekt k rozhodnutí strany. O politice strany se nediskutovalo, stranická politika se přijímala. Vyrostl jsem v tom systému a pokud někdě systém povolil, tak nikdy ne natolik aby se z toho stalo pravidlo. Vždy se jednalo o výjimky.

Takže bych si dovolil zpochybnit tvrzení pana Sedláčka, že volby byly svobodné. Pokud on nezažil nikoho, kdo by nesl postih za neúčast, tak já ano. K volbám jsem chodil, vážně jsem je nebral, neboť jsem věděl, že stejně nerozhoduje parlament, ale strana. nakonec měla vedoucí úlohu zakotvenou v ústavě. Nestálo mi za to, mít problémy s něčím, co jsem nebral vážně.

Komunista jsem nebyl, na Západ jsem jezdil, díky svému dělnickému původu, jak se tehdy říkalo a díky tomu, že moji dva strejdové byli členy Svobodovy armády v Sovětském Svazu. Možná jsem měl jen štěstí, že jsem nikdy nebyl osloven StB, možná jsem měl štěstí, že soused, který byl komunista, znal mě od mala, vyrostl jsem z jeho synem v jednom domě, chodili jsme spolu do školy, dal doporučení, že nejsem proti socialistickému zřízení. Jako domovní důvěrník, člen okresního výboru KSČ, mě jednoduše neutopil.

Ale měl jsem možnost porovnat od roku 1976 hospodářské úspěchy tehdejší NSR a socialistického Československa, Polska a NDR, tedy socialistické části Německa. Co si říkala demokratická. Pokud bych parafrázoval název knihy Lothara Hinaise: „Chemoterapie léčí a země je placatá.” Nazval bych ten rozdíl asi takto: „Úspěšný socialismus, je stejná pověra, jako víra, že země je plochá.”

A stačilo mi jen vykročit po roce 1989 pěšky po Evropě, abych viděl rozdíl mezi úspěchem socialismu a tržního hospodářství. Nebyl jsem vůbec už naivní junák, co koukal vyjeveně na ten zázrak, ale Rakousko, Itálie, Francie, Švýcarsko, Španělsko, Británie. tedy země, které jsem v devadesátých letech navštívil, pěšky prošel, byly po čtyřiceti letech budování demokratického socialismu, za vedení lidí jako byl pan Sedláček asi o sto let před námi.

A říkal jsem si, jak je lidem v těch devadesátých letech minulého stoleté, jako byl pan Sedláček, když viděli tu kapitalistickou skutečnost a porovnali ji z tou, kdysi rozvinutou zemí, co se z ní stala po čtyřiceti letech rozvojová země. Rozvojová a nesvobodná. Bohužel.

Na tuhle otázku mi nikdo z těch bývalých komunistů, co plakali po tom socialistickém pořádku, kde byli někým a najednou se mnozí z nich stali ničím a bezvýznamným, nikdy po pravdě neodpověděl. A z jakého důvodu se ten socialismus nikde na světě neosvědčil? Nebylo těch zemí zas až tak málo.

A z jakého důvodu, ti komunisté, co tak řečmi hájili ten socialismus na schůzích,  na ten Západ tak rádi jezdili, pro kapitalisty pracovali, když mohli jít dělat do Hamburku na šupnu, nebo jezdit na Rýně, či v  Hamburku v přístavu na booksíru?  Že by z toho důvodu, že rozvinutá socialistická společnost  jim neumožnila koupit co potřebují doma a byli odkázáni na Západ,  kdy díky tomu svým ženám a dětem vozili ty "kapitalistické šunty."  Když to bylo v tom socialismu tak skvělé?  Jo jo. 

Tenhle klip je ze sedmdesátých let, z dob, kdy jsme si mysleli, že plavba na Labi je na věky. Kde je jí konec? Tedy pro ČSPLO. Na začátku klipu  kapitán Jiří Balatý a Waldemar Matuška.  Obrázky z tehdejšího Děčína a Hamburku. Pan Balatý pak byl dlouholetý dispečér stanice v Magdeburku. A na těch dvou uvázaných lodích pod děčínským zámkem MN 5313 a MN 7306 jsem také jezdil. Mimo jiných.