Nech si to projít palicí...

Vždycky na konci pracovního týdne mám nejradši, když si mohu dát naprostý pohov od všech psychoterapeutických aktivit, nemusím poslouchat žádné příběhy atd.

Jsem rád, když mne někdy na ulici nebo v MHD zastaví bývalý klient. Přihlásí se, řekne jak se mu vede, že na mě vzpomíná nakonec v dobrém. Dobře se tyhle slova poslouchají, ale v pátek z toho zas až takovou radost nemám. Myslím v pátek odpoledne, kdy jedu domů. Většinou jsem unavený.

Jako včera. Prý zdali se jmenuji Jílek, ptal se starší seriozně vyhlížející pán. Odvětil jsem, že ano. Pochlubil se mi, že jedenáct let abstinuje, tím pádem mi děkuje za záchranu života, protože jsem mu před těmi jedenácti lety dal ráno na komunitě takovou čočku, že se mu z ní v hlavě rozsvítilo. Ptal se, neb si nebyl jisty, zda jsem to já.

Přes veškerou únavu, jíž jsem v tu chvíli prožíval. Musím říct, že mě pobavil. Život si s námi hraje. Včera ráno, na poradě, se mi má šéfová totiž pokusila velmi vlídně naznačit, že ta terapeutická intervence již jsem směroval k jednomu mladému hochovi, mohla být o něco vlídnější. Mám štěstí, že mé dvě šéfové, ta nynější i ta předchozí, obě jsou velmi vlídné dámy vůči pacientům. Udělaly by první poslední. Bez ironie. V dalším se pokusím ukázat, že vlídnost, ne vždy nese ovoce.

Leč, já tu její vlídnost vyvažuji svými mírně nekompromisními postoji, kdy některé hochy vrátím na zem a připomenu jim, že svět se neskládá jen z vlídných dam, ale i realisticky uvažujících gentlemanů, co vědí o závislých své a zas tolik na nekonečnou dobrotu závislých, nevěří. Jak je vidět, onen gentleman, co se jinak živí výukou našich potomků, si mě pamatuje dodnes. Díky mé „neurvalosti.” Jak se zdá, mé tvrzení: „jen vlídné zacházení s pacienty, nebo klienty, ne vždy někam vede.”

Onehdy se mi jeden klient pokusil vysvětlit, že se nechovám správně, když informuji své klienty o tom, kam povede jejich rizikové chování. Měl za to, že bych neměl trápit ty dva hochy, co nehorázně riskovali, a mlčet, protože oni přeci mají svůj rozum a nemusí brát má doporučení až tak vážně.

No, nemlčel jsem, musel jsem mu vysvětlit, že se pokouším je upozornit právě na ono riziko, které podstupují, neb přesně tohle mám v popisu práce. Rozhodně si nemyslím, že je dobré a korektní zatajovat klientům rizika, která pramení z jejich chování.

Ne vždy se rizika naplní, ale většinou ano. Jak s tím rizikem klienti zachází, je už jejich věc. Nedělám terapii, kde se terapeut rozhoduje za klienta. Onen protestující klient s pokračující skupinou nahlédl, že nic rozumného na mě nepožadoval.

Tak gentleman mne potěšil, necestoval se mnou dlouho a neměl zas až takovou potřebu se mi svěřovat o svém úspěšném životě v abstinenci. Poděkoval a zřejmě na mě byla únava vidět, takže se mi nijak nesvěřoval. Zřejmě se také nemá potřebu po práci bavit o správné výuce. Na Vltavské jsme se rozloučili.

Já jsem dorazil domu, chvíli si hrál s mým oblíbeným klonem operačního systému Solarisu, tedy s OpenIndiana Hipster, nastavoval, instaloval a ladil. Pak se díval na druhý díl Kmotra, Robert de Niro a Al Pacino, byli skvělí a po doražení mé lásky z pohřbu jejího strýce, na Lord of the Rings. První díl, prodlouženou verzi. Po létech shlédl, pořád si myslím, že to byl docela povedený počin, i když knihu mám mnohem více v oblibě.

Ještě se vrátím k tomu korektnímu sdělování. Já se domnívám, že nesdělit rizika chování, pokud jsem žádán, je velmi nekorektní jednání. Zatajování rizik, jejich zlehčování je občas přímo zločinem. A kecy o možném rasismu, xenofoboii a já nevím čeho ještě, jsou jen zástěrkou k tomu, že vlastně se ti lidí nechtějí zabývat nepříjemnými věcmi.

Být obelháván, udržován v nevědomosti se jednoduše nevyplácí. Nikomu. Krátkodobě možná ano, z dlouhodobého hlediska nikdy. Na tom filmu Kmotr, je tohle naprosto přesně vidět. Tolik moci a tolik strachu najednou, v takové míře, se hned tak nevidí, Měli moc, peníze a neměli ti gangsteři vlastně žádné přátele. Proto takový důraz na rodinu, přesto, ze strachu, z pomsty se zbavovali i těch nejbližších. Přímo v rodině.

A vůbec si nedělám iluze o konci těch „elit” co nás obelhávají, vědomě, nikoliv, že se mýlí. Oni prostě lžou, mažou nám med na hubu abychom mlčeli a nechali jim jejich pašalíky. Za svůj život už jsem viděl tolik zkrachovalých lhářů, že bych s nimi zahradil Dunaj, ne jen Labe, jak rád říkám. Ovšem, většina z nich stále věřila a věří, že bez lži a podvodu nic nejde.

Ono je skutečně těžké a nikterak jednoduché sdělit jasnou informaci. Téměř pro kohokoliv. Pochopitelně, je důležité dávkování, ale dávkovat neznamená lhát. Ani druhým, ani sobě. Nejhorší je, když lidé lžou sami sobě. Odmítají vidět realitu a díky tomu zabředávají do bažiny hlouběji a hlouběji. I když, zas je nutné říci, že občas se nesmí říct všechno. Jen něco. Ne všichni všechno unesou naplno.

Inu, někdy mám zvláštní druh odpočinku. Ale funguje. Píši, koukám na filmy, které nutí přemýšlet, trochu jinak, než přemýšlím v práci. Ale jo, vlastně se mi oním setkáním ulevilo. Ona ta informace, že co dělám má smysl, který mi potvrdí ti, kterých se ono mé konání týká, uvolní a potěší. Radost z úspěchu je sem tam potřebný, Jo jo.

A dáme sem můj oblíbený rokenrol, co celý týden zpívali pacienti na závěr komunity.