Mluvíme a prožíváme

Velikonoční pondělí. Asi bych měl obrážet sousedky s pomlázkou, ale raději dávám do pořádku iMac své lásky. Dovezla ho údajně s tím, že je nefunkční.

Mínila, ale zapnul jsem stroj, trochu ho vyčistil, vyházel zbytečné programy z Docku, přemístil z plochy několik desítek souborů a ejhle, iMac se dost podstatně zrychlil. Sice starý, ale pořád dobrý. Tohle funguje. Dočetl jsem se všechno na internetu.

Ono vlastně stačí se trochu naučit, jak s věcí zacházet. Občas mě udivuje „neschopnost” některých lidí přečíst si, jak se s čím zachází. Má sestra a má láska, jsou zářným příkladem takové „neschopnosti.” Bojí se, že poškodí počítač. Netuší, že maximálně poškodí software, nikoliv stroj. Operační systém se dá nainstalovat znovu.

Ale jako v mnohém, stačí jen překonat strach a zkusit. Inu, někteří se bojí. Zbytečně. Stačí si jen najít za pomoci Google, co s tím? Všechno je napsáno, docela podrobně. Jen hledat. Zase platí biblické: „Kdo hledá, najde.” Učil jsem se po kouskách, není nutné chtít zvládnout všechno najednou.

Vyrazili jsme včera navštívit mou sestru. Předtím jsme se stavili na mši na ZLíchově, v tom malém, ale skutečně krásném kostelíku. Bylo plno. Asi tam budu chodit častěji. Nakonec, člověk by měl chodit tam, kde je doma. U sestry jsem snědl obligátní kachnu, seznámil se s jejím novým přítelem. Poseděli jsme, probrali známé. Život letí a lidé, co mi přijdou stále mladí, tedy mé mysli, už mladí nejsou, podobně jako já.

Sestra mi vyřídila vzkaz od mé neteře, že by ráda dědila mou knihovnu. Jo jo, člověk musí myslet i na tyhle věci. Ne, že bych si přál se těmito záležitostmi extra zabývat. Jenže budu muset. Mám názor, že pokud člověk odchází, odkudkoliv, i z toho to světa, tak by měl mít pořádek a čistý stůl. Aby své dědice nezatěžoval svým bordelem.

Je mi líto lidí, kteří se bojí přijmout dědictví pro dluhy svých předků. Dnes se dějí různé věci, které byly kdysi dávno skoro nemyslitelné. Pohřby se nekonají, protože je to drahé, lidé se nerozloučí, neodtruchlí, co by odtruchlit měli, chovají se, jako by byli nesmrtelní. Smrt neexistuje. Tedy vytlačili ji. Pak přijde, všichni kolem nich jim říkají: „Netrap se tím.” Pořád ti druzí vyžadují, abychom byli happy, pozitivní, nad věcí.

Vlastně vyžadují, něco, co není v lidských silách bez poškození těla a ducha možné. Tak jako strach nám umožňuje opatrnost, tedy je nutný, stejně tak je nutný smutek, který prožíváme, protože nám umožňuje si uvědomit skutečnost, jaká je. Svět není, nebyl a nebude pořád pozitivní. Prostě někdy je krutý, nespravedlivý, aby zase byl zaplněný sluncem a pohodou.

Být připraven na všechno je základní podmínka přežití a smíření s tím, že všechno má svůj konec. I život. A mluví-li se o takových věcech, člověk se sice nerad, leč přesto trochu smíří. A také ono vědomí, že je život konečný, ukáže, že je hezké užít dne. Užít podle svých představ, tak aby měl pocit naplnění.

Jak si kdo naplní život, je na každém jednom. Pro mne je oním naplněním být užitečný, být samostatný, být tím, co nevisí nikomu na krku, aby se o mne někdo staral. Dívali jsme se před chvíli na „Limonádový Joe.” Viděl jsem ho několikrát a jestli se mi na něm dnes něco líbí, tak ten postoj k životu. A výkon Miloše Kopeckého. Dělali si legraci v tom filmu snad ze všeho.

Ale přesto ona legrace nepopuzuje a není trapná. Z toho filmu je cítit, jak si tvůrci užívali. A o to jde. Dělat, co mne baví, užít si. Třeba i smutku a melancholie. Všechny pocity mají smysl a není dobré se jich vzdávat. Ale prožít je. S emocemi je život plnější. I na pohřbu. Napřed smutek, pak zpěv. Jo jo.