Sterilita je k ničemu

Měla být dnes další zkouška, leč nebyla, neboť herci nechodí bosi a dostávají chřipku. Polovina souboru onemocněla. Kdyby chodili bosi, byli by zdraví.

To říkám všem těm, co se omlouvají jak ze zkoušky, tak ze skupiny. Málo odolní. Lidé jsou dnes děsně rozmazlení. Projdou se sadem a hned mají alergii na pyl, snědí pár buráků a okamžitě otečou, protože buráky pro ně nejsou. A mohl bych pokračovat. „Čistota půl zdraví” říkala paní učitelka Cidliková, když mě v první třídě učila si mýt správně ruce a krk, neb byla přesvědčená, že se myji nedostatečně. Na krk si jeden nevidí, jsem byl coby sedmiletý školák přesvědčený, když jsem se chtěl umýt, musel jsem si stoupnout na stoličku, abych dosáhl na umyvadlo a viděl se v zrcadle.

Jak je vidět, špinavé nohy a neumytý krk, zabraňují chřipce. Tu jsem ještě v životě neměl. Rýmu jo, ale chřipku ne. Asi to bude tím, že jsem se myl jen mírně, koupal se v dětství jednou týdně, neboť vanu jsme nosili z prádelny, takovou tu zinkovou. Ve dvanácti jsem ji už unesl. Ze sklepa, z prádelny do prvního patra. Pak už jsem se chodil koupat do prádelny, pod tekoucí vodu, tekla jen studená. Horkou bych si sice mohl ohřát v kotli na vyvařování prádla, ale kdo by zatápěl kvůli takové maličkosti?

Spali jsme se sestrou v nevytopené místnosti, v ložnici, protože se topilo jen v kuchyni. Přišlo mi to normální. Plynová kamna typu wafky, si rodiče pořídili až po mém odchodu z domova. Do té doby se topilo v kamínkách značky „Petra.” Nejlepší kamínka na uhlí, jaké znám. Na nich stál stále hrnec s vodou, aby byla horká voda po ruce. Třeba na mytí nádobí.

Byl ten život zajímavý. Mytí nebyla v těch časech nejsilnější chlapecká disciplína. Instinktivně jsme tušili, že naprostá čistota nepřináší nic dobrého. Leda alergie a nízkou biologickou odolnost. Pochopitelně, žiji mezi lidmi, tedy se myji, ale jednou denně stačí. Soudím. Sprchovat se ráno, sprchovat se večer, mi přijde zbytečné. No, nebudu popouzet čistomilné. Ale myslím si, že sterilita je opravdu dobrá k tomu, aby člověk byl patřičně často nemocný.

Rozepsal jsem pokračování Leporela, zjistil jsem, že mě baví si vymýšlet nové situace v hrách lásek šálivých. Tedy ani si je vymýšlet nemusím. Stačí poslouchat, co se děje kolem. Ženy opouštějí muže, muži opouštějí ženy, ti i ti truchlí, protože chtějí něco jiného, někoho jiného, aby nakonec zjistili, že mají něco podobného, co měli předtím, nebo, že si zas až tolik nepolepšili. Je málo těch, co si opravdu polepší nadlouho.

Už jsem viděl mnoho, než abych si dělal extra iluze, že ta další láska bude nějak extra jiná, větší a sladší. No, ale proč to někomu rozmlouvat? Ať si lidé užijí. Bylo dost těch, které jsem slyšel, jak se radují z nové ženské, chlapa, aby za rok dva, najednou měli pocit, že to zas až taková výhra s tou změnou nebyla.

Už mi někdy ty případy splývají s mými láskami. Poslouchám, poslouchám, abych si najednou vzpomněl, že něco podobného jsem slyšel, viděl, jen v jiném obsazení. A je to vždy stejná tragedie, která je vždy, když ji člověk prožívá na vlastní kůži hodně bolestivá. Lásky a příběhy se kolem toho opakují a přesto se lidé rádi dívají na ty šťastné, podobně jako i na ty nešťastné. V prvním případě doufají, že je potká to samé, v druhém, že je nic takového nepotká a pokud potká, tak se radují, že v tom neštěstí nejsou sami.

Jak se tak procházím po bytě, poslouchám muziku. Dnes jsem si pouštěl staré fláky, ze šedesátých let. Všechny byly o lásce. Jak šťastné, tak nešťastné. Poslouchal jsem hodinu, tedy po celou dobu, než jsem nachodil 7500 kroků. A ani jedna mne nenudila. Žádné hlubokomyslné texty, leč poutavé. Má láska obdivovala u těch starých klipů nápad a kompozici. Je fakt, že když se člověk podívá na ty staré české klipy, kterým se tehdy říkalo: „Televizní písnička”, tak mají nápad, prostor i kompozici.

Jo, občas je dobré se vrátit k těm starým věcem, které ani nechtějí šokovat, ale ukázat něco hezkého. Něco, co mělo nápad, nikam nechvátalo, jen prostě okouzlilo. Jo jo.