Něco málo myšlenek a reggae

Dočetl jsem se v jednom článku o kreslení pravou hemisférou, že se na takovém kursu může najít, doslova píše autor článku, vyloupnout génius, jehož kresby se po jeho smrti budou prodávat za miliony.

Vincent Van Gogh by se určitě nezaradoval po přečtení takového článku. On, který za svého života prodal jediný obraz, málem by si člověk po přečtení jeho životopisu myslel, že se díky tomu hlady zbláznil. Vlastně se zbláznil z absintu, tedy zlí jazykové tvrdí. Řekl bych, že se nemýlili. Z chlastu a z takových sajrajtů se chlap zblázní lehko. Ano, malíř to byl dobrý, mám rád jeho věci, ale jak už jsem řekl, těžko by zřejmě souhlasil, že je výhodné objevit talent, co touží být slavný a bohatý, až po smrti.

Ani já si nemyslím, že je to nějaká výhoda. Jsem rád ohodnocený, teď a tady. Z toho důvodu se neživím výtvarným ani jiným uměním. Neuživil bych se a pokud bych chtěl, zřejmě bych musel žádat o dotaci na své „umělecké” projevy. Naštěstí, peníze jsem vydělal třeba v televizi jen z toho důvodu, že jsem netoužil po umění, ale po dokumentu. Lépe řečeno, paradokumentu. Tam jsem zaplaceno za práci dostal. Ne za umění. Naštěstí.

Divadlem se také neuživím, dotace nežádám, tedy mi zbývá si vše napsat, sehnat ochotníky, přemluvit je, aby hráli zadarmo, a mít pocit, že jsem pro ně i sebe něco udělal. Ale pocit mi v supermarketu nákup nezaplatí. Musím se holt živit prací. A doufat, že sláva sice přijde až po smrti, možná mé děti z toho něco vytěží, ale teď a tady mám jen naději.

Představy některých lidí, jsou vážně komické. Valná většina lidí, do takových kursů chodí, protože se chtějí naučit kreslit, chtějí vědět, čeho jsou doopravdy schopní. Znám mraky skvělých výtvarníků,,kteří učí, protože je jim jasné, že uživit se výtvarnou tvorbou je skutečně nadlidský úkol. Stejně tak se uživit literaturou. I takzvaní klasici se většinou živili něčím jiným, než samotným psaním.

Nemám problém, že se uživím prací, nikoliv uměním, případně politikou. Umění mě baví. Politika mne nebaví. Baví mne psychoterapie, protože to je také tak trochu umění. A umění se nepatologizuje. Umění vyjadřuje, stejně jako psychoterapie, nastavení člověka a jeho místo ve světě. Může mě vzít čert, když je někdo nešťastně zamilovaný a „chytrý” až přechytralý terapeut, mu začne jeho stav diagnostikovat jako úzkost. Například.

Mě přijde, že takový člověk prožívá něco zcela normálního. Prostě zažívá zklamání, vztek, smutek, touhu po tom druhém. Tohle než odvane, a on ten stav musí odvanout, než se odblokuje ta osoba, prostě trápí toho jedince. Vůbec si nemyslím, že je nešťastná láska na nějakou terapii. Mohu se pídit, co jsem udělal špatně, že mne opustila, dokonce mohu díky nějaké konzultaci přijít na skutečnost, že nic, protože jsou lidé, co si ze střídání partnerů z nějakého důvodu udělali životní program a já jsem jen naletěl.

Stejně tak mi nepřijde nijak patologické, když se dívka zamýšlí, jestli bude za deset let milovat současného partnera, spíše bych se zeptal, koho potkala, že takhle přemýšlí a co ji na tom současném nevyhovuje? Prostě lidé si vybírají, dokonce potřebují něco a někoho vyzkoušet. Tak to v tom lidském životě chodí. Jak tak přemýšlím, napadá mne, že bych asi nešel k terapeutovi, který by mne chtěl léčit z nešťastné lásky. Být zamilovaný do někoho, kdo mne nechce, není patologie. To je jen obyčejné lidské neštěstí v tu chvíli, které se časem může, (připouštím, že nemusí) ukázat jako výhoda. Dokonce si mohu říci: Nezasloužil/a si mě.

?

Jo, jestli mi někdy někdo pije krev, tak přesně tihle „terapeuti,” co si přečetli nějaký článek, navštívili seminář o terapii a už vědí kdo jakou má diagnosu. Rozklíčovat, co je patologie a co je jen třeba chybné chování, není, jak tak za ty roky praxe sleduji, vůbec jednoduché. Onehdy si pacient na skupině stěžoval, že není moc v tom blázinci šťastný a spokojený. Podivil jsem se jeho obavám, že asi není normální, když ho ta terapie zas až tolik nenaplňuje. Osobně mě by také v blázinci jako pacienta spousta věcí nebavila, nelíbila se mi a docela klidně bych měl pocit nespokojenosti.

Terapeutická komunita není ozdravovna a pocit štěstí plus naplněnosti se nijak nevyžaduje. Terapie nemá bavit, naplňovat, ale prospívat. Jestli naplňuje a baví, je to zákusek navíc. A když mi zubař vrtá zuby, v tu chvíli pocit prospěšnosti nijak nepřehluší nepříjemný pocit, když se mi někdo hrabe v palici. Zubař a psychoterapeut jsou si v tomhle téměř rovni. Tedy jsem klidně obavy pacienta, jak on pak pravil, rozptýlil tím, že je normální, když ho blázinec nebaví.

Mám klíče a nejsem tam dvacet čtyři hodin denně, jsem si téměř jist, že co dělám, je prospěšné a přesto bych radši někdy seděl se slečnou u kafe a dortíku a klábosil bych o samých příjemných věcech a přitom sledoval její ladné křivky. A přemýšlel bych, jak urychlit možnost si je pohladit. Takže jsem ho uklidnil. Tedy jak on pravil. Což mi udělalo radost. Tak, vyplodil jsem pár pocitů. Jistě mi někteří čtenáři odpustí, že nepíšu nic o volbách a různých trágách, kterých je všude hafo. Na to jsou tu jiní a lepší v tomhle směru než já. Jinak. Volím ODS.  Jo jo.

A trochu reggae. Jeden z mých oblíbených hitů mého mládí.