Co zas v tý televizi dávají?

Jak jsem si včera vymýšlel nebe, tak jsem zapomněl na Thora Heyerdala, který kdysi dávno podnikl cestu z peruánského města Callao na Velikonoční ostrovy s partou dalších, jemu podobných magorů, na balsovém voru.

V šedesátých letech jsem poprvé viděl v televizi, černobílý film o té expedici, co měla dokázat, že Indiáni z jižní Ameriky, mohli klidně osídlit ty ostrovy, používajíc, ty balsové vory. Dnes o tom bude večer film. Hraný film. Já viděl ten dokument. Na YouTube se tváří že tam je, ale nespouští se. Na ulozto.cz jsem ho ovšem objevil. A stáhl. Takže si ho shlédnu. Nemusím mít hraný film, když mám ten dokument.

Pochopitelně, když říkám, že to byli magoři, tak opravdu byli. Normální člověk jí doma karbanátky,( nikoliv ty debilní hamburgry, bez chuti a zápachu) kouká na televizi, nebo tehdy v tom roce 1947 chodí do kina, nějaké indiánské kmeny ho nijak nezajímají, natož balsové vory. Když přes moře tak pořádným passagers ship, třeba takovým:

Ne že se budou plavit na kládách co pokáceli Indiáni v džungli. To neudělá rozumný člověk. Spoléhat na to, že mě vítr a proudy někam donesou, můžou jen jedinci, co si neváží toho, jak chutnají buchty u mámy. Vymýšlejí si, nedají si pokoj, doku nedosáhnou svého. Pak píší knihy a točí filmy, co mladým lidem pletou hlavy. Vypadá to v tom filmu skoro jako brnkačka. Jenže není. To zjistí každá dívka, co vyrazí jen na kanoji na vodu, že když nic jinýho, tak slunce svítí, komáři koušou, ve stanu je nepohodlně a voda k pití je stále teplá. Pak remcají. Když jdou pěšky, tak je cesta pořád do kopce, ruksak je těžký a ty šminky se ji rozpustily v tom vedru. V televizi to vypadalo, že to nic není.

A ještě k tomu takový filmy promítají v televizi. Pak se má mladý člověk jako tehdy já, někde řádně usadit, žít poklidný život a nebe a nejen nebe, ale i život si představovat jako jeden velký vandr. Pak ze mě mělo něco bejt. Vlastně mě zkazili takový Heyerdalové, Bombardové. Alan Bombard zas neměl nic lepšího na práci, než se vydat v záchraném člunu přes Atlantik a zkoušel jestli to přežije. Přežil. Živil se rybami a vodu si opatřoval z těch ryb. O tom jsem zase četl. Prostě mě ty knihy a filmy „zkazily.”

Popsal tu legraci v knize: Trosečníkem z vlastní vůle Vlastně bych měl ten bolševický režim žalovat, že dost nedbal na správné uvědomění a nechal mě snít o všech těch cestách. Ale vážně, bylo až s podivem, že vůbec v té době takové filmy a knihy bolševik pouštěl. Nikam jsme nesměli, tak jsme aspoň snili. Někteří ti magoři jako jsem byl já. Mít možnost, tak jsem ten pokus tehdy asi také udělal. Jo, měl jsem ještě dost odvahy. Dnes je to z odvahou už slabší.

Na voru, na nafukovacím člunu, na plachetnici, amazonskými pralesy, na koni přes americké prérie a pampy, přes hory s minimálním vybavení, ale s odvahou ti muži a ženy riskovali své životy, aby posunuli hranice poznání. Kreslili mapy, učili se jednat s lidi jiné kultury, občas nedošli, nebo nedojeli, nedopluli. Bohu díky, že jsou tací magoři, co se na ty cesty vydají a pokusy podniknou. Bez nich bychom lezli po stromech a prali se o banány v lese. Jo jo.