Každýmu jeho nebe

Smutný týden. Umřel kamarád. Jeden z mála, které v Praze mám. Takže mi všechny potíže v týdnu nastalé připadají jako malichernosti.

Smrt je konečná a zatím se z druhé strany nikdo nevrátil, aby řekl, jaké to tam je. Svědectví typu: „Přežil jsem klinickou smrt,” jsou zajímavé, ale tak zcela nejsou exaktní. Radim byl slušný člověk, chytrý chlap a doufám, že jak jsme naposled spolu mluvili, tak si pro něj kočička Pacička přišla, jak doufal a teď spolu dovádí v nebeským paneláku. Pacička ho opustila před léty a hodně na ni vzpomínal.

Přemýšlím, koho bych si přál aby jednou přišel pro mne. Asi žádný pes, nebo kočka, i když jsme jich měli v mém dětství dost. Nejvíc vzpomínám na psa Buka a kocoura Bohouše. Buka mi koupil táta v hospodě a v hospodě ho zase prodal. Oplakal jsem ho, když ho odváděli. Už je to víc jak padesát let. Asi oba s Bohoušem jsou v psím a kočičím nebi. Bohouš válčí po střechách, svádí bitvy o kočky. Vrátil se občas zrychtovaný, ale vždy měl můj respekt v tomhle směru. Mrouskání byl jeho životní program a všechno něco stojí.

Tenkrát se kočky nekastrovaly, živily se tím, co bylo, musely si i nachytat, Bohouš uměl i lovit, což dokazoval, když přines kořist, aby se s námi podělil. Vždycky jsme mu celý jeho díl nechali. Buk, ten zas miloval, když mohl kočky nahánět, nikdy žádnou nedohonil, uměly lépe kličkovat mezi stromy a skákat přes plot. Ale snažil se, to jo. Takže pro mne si asi nikdo nepřijde. Bohouš nebude mít čas, protože slečny kočičí na střeše nepočkají a Buk bude mít plný packy starostí aby tu bestii dohonil, ještě před plotem, nebo stromem.

I když, nějaký vraník, klisnička. Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Něco na tom tvrzení bude. Jenže, já nejsem jezdec, já jsem chodec. Tak žádný vraník, ,žádná klisnička, ale hezky pěšky k nebeský bráně a jestli projdu, doufám, že každý člověk má své nebe. Radim, Pacičku, měření různých tajemných míst, kde jak on říkal se kumulovala energie. To ho bavilo. Bavilo ho víc věcí, ale o tomhle jsme hodně vedli naše mužský řeči. A taky žensky. To jo. Ženský jsme taky řešili, jak se dnes říká.

…táta ušil mi pár bot z kůže toulavejch psů a řek, v nich budeš mít pevnej krok…

Moje nebe by mohl být pěší track z Aljašky na Floridu, ne po silnicích, ale indiánských stezkách. Myslím tu správnou  Ameriku, když se objevily v prériích koně a Čejeni a Siouxové a další kmeny vládly nad prérii. A potom o něco později, jak se zpívalo v té písnočce. Tam se musíš dát, tím směrem, tam kde vládne jen Bůh a kovboj. A až dorazím na Floridu, tak by se tam mohl objevit Joshua Slocum a Francis Chirchester, tím pádem bych se mohl naučit stavět plachtenici a vyrazit na širý oceán, obeplout ten nebeský, zažít jak pravil sir Francis: „Jen moře a nebe.” a být: „Sám na lodi kolem světa.” s Joshuovými radami.

V přístavu, nebo prérijním baru nějaká ta modrooká brunetka, či zelenooká blondýnka. Aby člověku nebylo tak smutno při putování po těch nebeských pláních, horách a oceánech. To by mohlo být dobrý nebe. Myslím, že by docela ta věčnost utíkala. Asi bych se nenudil. Ještě si tak třeba sjet na parníku Mississippi, plkat s Markem Twainem, kolik je kde vody, nadávat vorařům. To mi na zadokoláku docela šlo, když jsem viděl, jak se potácí přes kopec. Tedy na místech, kde je málo vody. Případně spráskat s Nelsonem Francouze u Trafalgaru a poslouchat, jak Horatio Nelson řve na své námořníky a nechává signalizovat dalším lodím Royal Navy, co zatrhla otroctví. Rerspektive obchod s otroky.

England expects, that every man will do his duty

Inu jsem imperialista. Možná i xenofob a rasista, ale tím je dnes kdekdo, nic moc extra ty tituly ve společnosti neznamenají. Tedy vystačím si s imperialistou a katolíkem. No na kabát z ostudy v téhle EU společnosti, tohle docela stačí. Snad mi to v nebi prominou. Tak, nekrolog za kamarádem bych měl hotový a můžu koukat na fotbal. Sparta bude usilovat o vítězství. Jo jo.