Divit se a učit se

Zjistil jsem, že mne začala díky Tour de France, zajímat trochu cyklistika. Podíval jsem se na jednu etapu, zjistil jsem, že mají skutečně skvěle zpracovaný televizní přenos.

Díky internetu jsem snadno našel informace o závodu, začali mne zajímat i experti komentující přenosy jednotlivých etap. Poté jsem začal sledovat samotný způsob závodění a pochopil jsem, že pokud člověk si dá práci, může najít i tom samotném ježdění nějakou logiku.

Jako kluk jsem se zájmem sledoval Závod Míru, který byl v dobách mého mládí považován za nejtěžší amatérský, silniční, cyklistický závod. Televizní přenosy se omezovaly na záběry ze silnice a dojezdy. Rozhodně nebyly ty přenosy tak zajímavé, jako ty dnešní. O Tour de France, jsme věděli, ale vůbec jsme nechápali velikost a obtížnost toho závodu. Nikdo si tehdy  neuměl představit způsob závodění, protože nikdo ho neznal. Myslím, že mezi těmi tehdejšími experty panovaly docela bludy o tom, co je profesionální cyklistika. Domnívám se podle toho, jak se o Tour vyjadřovali. Sám osobně jsem měl z jejich vyjádření pocit, že Závod Míru je něco jako Tour de France.

Po roce 1989 jsem Tour de France míjel, neb v době, kdy se konal, jsem byl vždy někde ve světě a putoval pěšky, abych užil dovolené. Vlastně letos, díky změněnému způsobu dovolené jsem viděl převážnou část jsem udiven a okouzlen. Jak samotným způsobem přenosu, tak závodem samým. Na stará kolena jsem objevil vlastně silniční  cyklistiku jako takovou v její vrcholné formě.

Jo, pak že se i ve stáří nedá nic objevit a člověk se může tvářit, jako že už všude byl, všechno viděl a nic ho nemůže překvapit. jak je vidět, může. Stačí se jen kolem sebe dívat a nenechat se otrávit. Sám sebe otrávit. Právě tím, že už člověk všechno viděl a všechno tu už bylo.

Ano lidské situace se opakují, lidské životy jsou si podobné, ale vždy je něco, co ještě neznáme a s čím se stojí za to seznámit. Nemůžu už tolik chodit, zdá se, že víc než mne samotnému,  tahle skutečnost  vadí lidem kolem mne. Ale, už před několika lety jsem si koupil TRX a tak ho víc využívám a cítím jak mi ten pohyb na něm dělá dobře. Trochu posiluji. Ale jen trochu.

Vlastně jsem o dovolené objevil Joe Navarra a jeho umění rozumět lidem v nonverbální komunikaci. Tour de France, trochu jsem jak už jsem řekl nahlédl na způsob profesionálního  závodění a moc se mi ten způsob líbí, změnil jsem způsob pohybu, což mi v tuhle chvíli vyhovuje. Dovolená strávená tradičně víc o samotě, než s lidmi, jen jiný druh samoty. Což mi také vyhovuje.

Nikdy jsem se nebál změnit zaběhlý způsob života. Změna je jistý druh optimismu. Optimismus je často nutný. Čas od času změním něco v životě, a zjistím, že sice neomládnu, ale psychicky se přeladím. Změna vyžaduje víc pozornosti, víc učení, trénink a tím pádem poskytuje  větší výkonnost. Tak abych nepřeháněl. V rámci věku a tím i možností. Ale myslím, že mírné zapojování nových věcí udržuje mozek v chodu a nezrezne. Aspoň ne tolik, kolik jsme se bál, že by mohl rezavět.

Kdysi dávno jsem na jedné přednášce o psychoterapii a filozofii, slyšel slova Jana Sokola, že základem poznání člověka je údiv. Nevím, jestli je tohle jeho osobní poznání, ale nevadí. V tom tvrzení se asi nemýlí. Dokud se divím, mám šanci poznávat. Tuhle skutečnost jsem si tehdy uvědomil. Divím se, co všechno lidské tělo vydrží, divím se přírodě, divím se kráse žen. Tenhle údiv mi jde obzvlášť dobře.

Sleduji-li v televizi politika, policistu, pak se divím, jak ten Joe Navarro má pravdu v těch popisech chování a řeči těla. Samozřejmě nemohu říci: „Lžeš hochu jak červená veš.” Neb nemám důkazy, ale ten způsob chování a způsob vymlouvání, držení těla, práce nohou,  potvrzuje, že ten politik, či policajt  lže, jak když tiskne. I když by rádi byli shledáni věrohodnými.

Nic, mám v téhle oblasti ještě mezery a musím se hodně zlepšovat. Ale časem, když Pán Bůh dá, budu umět víc. Postupně si pročítám ty tři knihy, co jsem si opatřil a dívám se kolem sebe, a sleduji, nejen jak lidé mluví, co říkají jejich tváře, ale také jejich nohy a trup. Nohy jsou podle Navarra nejpravdivější část těla. Ověřuji jestli je jeho tvrzení pravdivé. Zdá se že je. Stačí jen sledovat.

Takže, divme se a učme se. Že stejně umřeme? Jo jasně umřeme, jak vždy praví pesimisti. někteří dokonce zdůrazňují, že nejhorší je umřít zdravý. ale než umřeme, tak stojí za to si něco před tou smrtí užít. Užít trochu ve zdraví a při smyslech. Uvidíme. Jo jo