Tak tedy přišel ten čas...

Zprávy ze světa i z domova většinou čtu zrána. Nikoliv večer. Má tohle chování své důvody. Jedním z nich je, že po kulturním zážitku večer lépe spím, než po přečtení zpráv.

Takže ráno zprávy, pak trochu kultury, sportu, cvičení. Hned ten den jinak vypadá. Pravda, čas od času i o dovolené, nebo volnu se dostaví nějaká obtížná situace s klientem, který má problémy a mé telefonní číslo. Jsem na jednu stranu rád, že mne moji bývalí klienti doporučují dalším lidem, co jsou v problému, ale někdy je mi líto, že tomu člověku nejsem schopný prospět tolik, kolik by bylo potřeba.

Jako kdysi jednou odpoledne, kdy se mi ozval člověk, který už mi volal týden předtím. Objevil v mobilu své ženy důkazy o její nevěře, ona mu ji potvrdila, zavolal mi, dohodli jsme se, že nebude zatím nic dělat, jen ženě oznámí, že se nechce rozvádět. Na tyhle věci se ptám jako první: „Co hodláte v tuhle chvíli udělat?” On řekne to a to, já buď vyjádřím souhlas, případně nesouhlas. V tomhle případě měl poměrně rozumný nápad brát nevěru své ženy jako úlet. Úlet, který se dá omluvit. Leč ona ho následně vyvedla z omylu, neb mu za dva dny oznámila, že se svým milencem jede na dovolenou.

Vzala všechno šmahem z jedné vody načisto. Co má dělat? Ptal se. Navrhl jsem mu, aby přemýšlel, jestli má možnost tomu odjezdu nějak zabránit. Prohlásil, že ne. S tím jsem souhlasil. Došlo mi, že zde se jedná o jasné uvážené rozhodnutí oné manželky, která prostě se rozhodla a dost těžko bude její rozhodnutí pro tu chvíli ovlivnitelné. Ani jednoho jsem neznal osobně, takže jsem se zdržel jakýchkoliv soudů. V takovou chvíli se domnívám, je nejrozumnější nedělat nic. Počkat. „Ten, kdo počká, ten se dočká.” Říká stará moudrost. V tomhle případě, si myslím, platí dvojnásob.

Čekám, promýšlím, co udělám, pokud zůstanu sám, co bude dál se mnou. Tohle jsou přirozené lidské otázky, které je třeba sám sobě zodpovědět. Pokud se nechci rozvádět, nedělám nic, co by rozvod uspíšilo. Nakonec je na tom druhém, aby se zařídil, jak potřebuje on. Nemusím mu nijak tu situaci ulehčovat. Nemám žádnou povinnost se starat o jeho blaho ve smyslu, ulehčení odchodu.

Kdo mlčí, čeká, je ve výhodě. Může reagovat na skutečné kroky toho druhého, aniž by musel žít v nějakých představách, co bude. Počká na to, co bude. Málokdo tohle umí, ale kdo se tuhle strategii naučí, neprohloupí. Ne vždy platí, že nejlepší obrana je útok. Někdy nejlepší obrana je čekání na to, co ten druhý opravdu udělá. Navíc, ti, co čekají, nic nedělají, neudělají sice, jak někteří pochybovači tvrdí, nic dobrého, ale také neudělají nic zlého.

Čím méně zlého vůči tomu odcházejícímu udělám, tím méně se budu muset stydět za to, co jsem řekl a udělal. V tomhle případě opravdu platí: „Mlčeti zlato.” Mlčím a starám se o své věci. Jak budu žít sám, co budu dělat po odchodu partnera, kde budu žít atd. Mám svých starostí dost a nemám žádnou potřebu se starat o to, kde a jak bude žít partner/ka. Jsou-li děti, pak se starám, aby ony měly, co potřebují. A domlouvám se s partnerem/partnerkou jen o dětech. O ničem jiném. On, ona se rozhodl/a, že bude žít s někým jiným, což je sice bolestivé, velmi bolestivé, ale pokud tuhle skutečnost vezmu na vědomí, zjistím jednu věc. Bolest se nezvětšuje.

Jedna důležitá věc. Pokud neřeknu nic zlého vůči tomu druhému, protože mám zájem o jeho návrat, pak mu ten návrat v případě, že o něj stojí, daleko snadněji ulehčím. Netvářím se, že nevěra nebyla, ale neprobírám ji. Mohu ji konstatovat. Fakta se konstatují. Ale netrestá se jimi.

Další věc. Nabízí-li mi v případě rozchodu/rozvodu někdo přátelství, raději se toho zdržím. Jestliže mne někdo nechce jako partnera, nemám žádný rozumný důvod udržovat nějaký kontakt, mimo péči o děti. Vše ostatní je zbytečné jitření bolesti, kterou při opuštění partnerem prožívám. Veškerá komunikace nechť je jen o dětech. Nejsou-li děti, pak veškeré udržování nadějí, jež nejsou oprávněné, jsou jen dalšími možnými zdroji bolesti.

Nabídka přátelství v takovém případě je z mého hlediska cesta do pekel. Přátelství je něco jiného než intimní vztah. Má jiné parametry a jiné cíle. Navíc v tomhle případě taková nabídka umožňuje manipulaci a kontrolu nad opuštěným partnerem ve prospěch toho opouštějícího. Což si myslím, není v zájmu opuštěného člověka. Zažil jsem, jak si, a ne jednou, dáma, co mne opustila, nárokovala i rozhodovat o tom, jakou bych měl mít partnerku. Nepotřebuji radu od těch, co mne opustily, s kým mám, nebo nemám žít.

Jasně říkám v takovém případě, o co nemám zájem:

• Nemám zájem o přátelství

• Nemám zájem o rady, jak mám, nebo nemám žít

• Nemám zájem o poskytování jakýchsi nadějí, že jednou…

• Nemám zájem o libovolné společné vlastnictví čehokoliv

• Nemám zájem být lepší v jeho očích

Ještě se vrátím k tomu oznámení o odjezdu za milencem na dovolenou. V takovém případě, při vědomí, že nemohu nic s tím dělat. Tedy pokud nechci zmlátit milence své ženy a ji zavřít doma, pak se musím smířit s tím, že situace je taková, jaká je, prožít si svou bezmoc, což je jeden z nejhorších emočních stavů, které člověk může zažít. Smířit se a opravdu jen čekat na to, co bude dál. Snažit se přežít a nenechat se zničit výčitkami, co jsem udělal špatně, že se tohle stalo. Jestliže lidé spolu žijí kolik let, pak se vždy stane něco, co druhému vadí. Vzájemně.

Vždy se hledají argumenty a důvody, proč se někdo zamiloval a snaží se ten zamilovaný hodit vinu za své zamilování na toho druhého. Zbytečně. Lidé se zamilovávají a nemá ona zamilovanost co dělat s morálkou. S morálkou má, co dělat neplnění povinností, které mám třeba vůči dětem. Nebo neplnění slibu, který jsem tomu druhému dal. Nelze se nezamilovat, lze jen onu zamilovanost nenaplnit. Zase jedna z nejobtížnějších emočních situací. A jedna důležitá věc. Pokud mne někdo opustí, nemusí ono opuštění znamenat, že jsem se něčím provinil a že kdybych byl lepší, choval by se jinak. Nechoval, neboť, se zamiloval a já nemám vinu na jeho zamilování. Jo jo.