Jak to ti lidé dělají?

Mám za sebou tři dny volna, jeden mi zbývá. Užil jsem si ono volno. Prošel jsem se, četl, spal a přemýšlel o různých věcech,které mne zajímají.

Vlastně, nejvíc mne teď zajímá knížka, kterou zatím nosím v hlavě a rád bych ji napsal. Něco jako milostný román. Takový ze života. Něco, co jsem prožil a co také prožívají moji klienti. Mám rád realismus. Realismus, nikoliv takový ten Zolův, temný depresivní, co byl spíše naturalismus, než realismus. Miluji vypravěče příběhů. Vypravěče, kteří jsou si vědomi toho, že život je občas zapeklitý, občas rozmarný, má svá zákoutí a také sluneční stráně.

V mládí, kdy jsem četl Zolovy naturalistické romány, Gorkého bosácké příběhy. Povídky N.A. Někrasov. Z našich literátů, Terezu Novákovou, Karla Nového, Jakuba Arbese, a další, většinou levicově orientovaných autorů, jsem z té velké literatury, za kterou byla vydávána, nabyl dojmu, že svět nemá východisko. Rozumné východisko.

Ani se nedivím, že se většina lidí, vyhýbá podobným románům. V dobách kdy jsme je četl, to bylo tak do mých osmnácti let a spolykal jsem jich stovky, tak jsem měl pocit, že ti autoři jsou blízko lidem, co jsem znal, uměli skvěle popsat různá duševní hnutí, ale pořád se mi zdálo, že jsou to lidé bez ochoty se vydat někam za něčím lepším.

Tlusté romány zabývající se několika generacemi lidí, kteří ve svém životě měli podle těch romanopisců, jediný úkol. Být nešťastný. Pokud nebyl román směřovaný touto cestou, nebyl dostatečně literární. Takový jsem měl pocit. Pravda, tehdejší vládnoucí garnitura podporovala tento realismus, který ukazoval jen bezvýchodnost kapitalistického zřízení.

Na druhou stranu zase byli autoři typu Václava Řezáče, kteří opěvovali skvělost a nadějnost socialistického zřízení. On ten totáč nebyl nic moc, stejně asi jako nebyl nic moc život zemědělského dělníka, nebo továrního dělníka v devatenáctém století. Ale nebyly ani v jedné té době jen trable, stejně jako dnes nejsou jen radosti.

Naštěstí jsem objevil i jinou literaturu, která byla více realistická, měla více vrstev, ne jen tu depresivní, nebo povinně optimistickou. Když jsem četl Haška, Čapka, Maughama, Kiplinga, Hemingwaye, zjistil jsem, ke své radosti, že jsou i spisovatelé, kteří ten svět nevidí tak zatraceně černě, jako ti děsiví realisté a naturalisté. Stále mluvím o těch šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem knihy polykal na stovky.

Nakonec jsem se prokousal mnohým, abych uvěřil, že život není jako v knížce, že mu může být ten literární život podobný, ale samotnému příběhu, který píše sám život se žádná literatura nevyrovná. Přestal jsem číst beletrii a začal se dívat na svět svýma očima. A pak, když jsem začal psát sám, zjistil jsem, že svět se dá popsat jen v malých střípcích a sebe tlustší román a sebedelší televizní seriál se nevyrovná pohledu na svět, kterýžto film se člověku odehrává před očima.

Takže zkusím napsat malý střípek ze života lidí, kteří se milují, v těch láskách se ztrácejí, hledají, nacházejí a ztrácejí a přesto, když se nad tím člověk zamyslí, tak nakonec se ukáže, že všechno mimo smrti má řešení. Smrt prý není konečná, jak jsem zaslechl, pouze přechod jinam, jak tvrdí křesťané, buddhisté, hinduisté, či muslimové. Prý jak tu žijeme, tak se budeme mít na onom světě.

Autorů jsem díky literatuře poznal stovky, četl jsem jejich fabulované příběhy, občas i jejich životopisy. Někteří nevytáhli paty z baráku a přesto napsali skvělé věci, jiní procestovali kus světa jako Jack London a také napsali skvělé věci. Mnozí byli ve válce a věděli, co je válka zač, mnozí ve válce nebyli a také tušili, co je válka zač. A mohl bych pokračovat.

A nejkrásnější milostný příběh jaký jsem četl i přesto, že měl smutný konec, byl ten od Ericha Segala „Love story.”  Válečné od mužů,co peklo války přežili, byli pro mne ty nejpoutavější, dva. „Na západní frontě klid” a „V stalingradských zákopech. Erich Maria Remarque a Viktor Někrasov. Dva muži, co prošli peklem, přesto věřili v kamarádství a měli víru v dobro člověka.

Určitě jsem na někoho zapomněl, ale já tak nemyslím na autory a knihy, ale spíš na ty pocity, co ti autoři a jejich knihy ve mě vyvolali. A jaké pocity bych někdy rád ve svých čtenářích také vyvolal. Jenže to je fakt velký kumšt a velké umění, napsat prosto větu, která se mi vždy vybaví ve spojitosti třeba s Royal Navy za druhé světové války v románu „Kruté moře.”

Kde Nicholas Monsarrat říká: „...a znovu se vydali do války...” S korvetou, kde bylo tak málo místa a tak mnoho nebezpečí. Aby ochránili námořníky v konvojích před ponorkami. A přesto ta kniha nepůsobí depresivně. Jo jo, jak to ti chlapi dělali?