Strádají strádají, života málo užijí

Je prvního května a mám pocit, že dospávám celý duben. Spal jsem večer, spal jsem ráno, spím odpoledne. Čím víc spím, tím víc se mi chce spát. Ale na druhou stranu, je pravda, že spánkem zaháním potíže, které jsem měl v týdnu.

Občas mezi jednotlivými fázemi spánku projedu FB, nebo nějaký jiný podobný prostor, přečtu si plamenné výzvy na téma: „Babiši, odstup!” či soudružka Semelová hovoří o rozkradeném Československu, které mělo být údajně prosperujícím státem. Zřejmě jsme žili každý v nějakém jiném státu. Já v chudém zaostalém státu, kde byla výhra mít za známého řezníka a zelináře, soudružka asi v nějakém románovém popisu, od autora socialistického realismu, který líčil život v socialismu, patřičně růžovými barvami.

On se jeden ani dnes nesmí dát chytit do pasti, že celý svět je jen jedna mizérie, případně, že všechno klape a nikdy už tomu nebude jinak. Kdo hlásá tyhle bludy, podle toho se permanentně cítí. A podle toho se jeho život odvíjí. Život není jednoduchý, ale není ani jen černý, ani jen bílý. Jsem rád, že je takový jaký je. I s tím, co mě na něm občas sere.

Pozoruji, že čím se lidem lépe vede, tím jsou ukňučenější. Samá fňukna, kam se podívám. Moje babička, která měla deset dětí, takovým lidem říkala, že kdo furt knučí, tomu by měli namlátit, aby měl pádný důvod k tomu kňučení. Myslím, že měla recht. Konečně moje babička měla skoro vždy recht. Vychovala deset dětí, tři přežila, nebylo pro ni jednoduché pohřbít tři dospělé děti. Pamatovala dvě světové války, socialismus k tomu, muž ji umřel poměrně mladý.

Vždycky, když mám pocit, že se všechno sere, vzpomenu si jak na ni, tak na druhou babičku. Ta měla dětí jen devět. Také dvě pohřbila. Její muž ve rvačce zabil chlapa, odseděl si pět let. Jo, život se s nimi nemazlil. Neměla to ani jedna z nich jednoduché. Ale obě se chovaly podle hesla: „Chudý a ještě k tomu smutný, to ani Pán Bůh nežádá.” Dřely, zpívaly, smutnily, když byl skutečný důvod a radovaly se. Naštěstí jsem hodně po svých babičkách.

Tak, ráno do blázince, kterému dnes říkají Psychiatrická nemocnice. Prý léčebna a pavilon znějí pejorativně. Inu, mají mnozí lidé problémy. Jsem zvědavý, co by dělali, kdyby měli opravdové problémy. Foukne vítr a už se hroutí. Zaprší a jsou v depresi. Mají jen jedno auto a už strádají. Jo jo, nemají to fakt lehký.