Počkáme a uvidíme
Nijak zvlášť složité. Dost často se ukáže, že nedělat nic, je nejspolehlivější řešení.
Tohle spolehlivé řešení, kdy je nejjednodušší opustit všechno, nijak se nesnažit něco změnit, nechat věci jak jsou a počkat, co se stane. Funguje! Mnozí lidé, tohle nemají za řešení, kdežto já ano. Nebát se odejít, nebát se nechat věci tak jak jsou a jen sledovat, co se stane. Počkat až se něco stane, najít vhodný okamžik. (Což je riziko, kterého se mnozí bojí.) Pak klidně se vložit do věci a udělat, co je třeba. Většinou toho není potřeba dělat mnoho.
Miloval jsem slečnu, ucházel se o ni. A nic. Stáhl jsem se, mlčel jsem. Náhoda způsobila, potkali jsme se, šli spolu na kafe. Z ničeho nic mi začala líčit své osudy. Nijak veselé. Ocenila, že jsem ji nepronásledoval. Poslouchal jsem, moc nekomentoval a najednou mi seděla na klíně a líbala mě. Stačilo počkat, ano poměrně dlouho, kdy už jsem vzdal zcela všechno, nechal věci být, aby se život sám postaral o řešení.
Chápu, že pro neurotické aktivisty, co musí mít vše pod kontrolou, tohle není řešení, to je hra na náhodu. Jenže pokud tlačíme a není žádný efekt, pak sice mnozí věří, že je třeba tlačit víc na správným způsobem, jenže v mnohých případech, tlak vyvolává jen protitlak a nikdy nenastane volný průběh, kdy uvolní energie, která samovolně pročistí a nastolí pořádek věcí obecných i soukromých. .
V poslední době začal určitý tlak institucí a lidí, kteří mají pocit, že jsou majiteli monopolu na pravdu. Zjistil jsem, že pokud se tomu tlaku uhnu, netlačím zpět, nechávám ony lidi, instituce, politické šíbry, sobě samým, nediskutuji s nimi, pak se nedostávám do pozice, která by se mohla nazvat: „Nepřetržitá nasranost.” V určitou chvíli prostě vím jedno.
Tenhle proud, příval argumentů, urážek, nezastavím, lidi nepřesvědčím. Abych se zbavil té nepřetržité nasranosti, pak se stáhnu, sleduji minimálně co se dál děje, hledím si svého. V určitou chvíli prostě nic nezměním. Ale pokud se nechá kalná voda v klidu, kal spadne na dno, voda se vyčistí. Nepřetržitá aktivita vyvolá pouze nekonečnou debatu, nekončící spor, kde se hledá pravda. Ta se nikdy nenajde.
V klidu a tichu, občas v úkrytu mohu sledovat chování lidí. Lidé se chovají velmi podobně, takže je možné předpokládat, co se stane, když ztratí možného nepřítele z dohledu. Uklidní se. Pak se občas podívají kolem sebe a zjistí, že jsou v debaklu. V debaklu, který si způsobili jen a jen oni sami svým chováním.
Když jsou lidé v debaklu, chvíli kolem sebe kopu, pak většinou přestanou, protože kopání do prázdna, když není koho trefit nijak neuspokojuje. Pouze unavuje, občas i bolí. Ale jen toho, kolem sebe kopajícího. Kopající má v sobě naštosovanou křivdu, která mu velí obvinit celý svět a jeho blízké okolí. Jenže křivdy se člověk nenají. A v troskách se blbě žije.
Mnozí klienti velmi často si nesou křivdy ze svého dětství. Rodiče je dostatečně neobdivovali, měli je rádi jen trochu, nenechali je vyrůst do dospělosti, chodili moc rychle, nebo se jim nelíbili ty šaty, co zdůrazňovaly jejich ženskost atd.
Jsou plni křivdy, plni hněvu, nesou si v sobě ten vztek a křivdu, aby najednou zjistili, že jen a jen oni sami jsou si odpovědní za svůj život a jen a jen oni sami mají možnost něco změnit. A dovolí si být muži, či ženami. Jako muži projevit svou mužnost a ženy svou ženskost, dovolí si mít city a zároveň vědět, že na city se neumírá. Ale při nedostatku citů, případně příliš mnoho nezvládnutých citů se docela dost strádá.
Vrátím-li se k té slečně, tak nakonec se ukázalo, že ona si vlastně zakazovala svou ženskost, svou potřebu lásky, tělesného kontaktu. Nebyla jediná v mém životě taková. Poznal jsem jich i jako terapeut dost. Čím víc si zakazují, čím víc se omezují, tím víc chtějí skrytě okusit. Ano ano. Pořád platí: „Odříkaného chleba, největší kus.” Pak do toho vlétnou jak cikán do palírny.
Rozdíl, mezi tou slečnou a klienty spočívá akorát, v tom, že jako terapeut se s nimi nelíbám a nespím s nimi. A podobné výsledky se dostavují i lidem, kteří mají pocit že vlastní nejvyšší dobro na světě. Ti sis zakazují dát na zřetel i pocit, že ne všichni, co o pomoc žádají, ji také potřebují a potřebují od těch poskytovatelů dobra tu pomoc, bez jakýchkoliv výhrad a otázek. Takové je potřeba, nepřesvědčovat, jen počkat až se jim jimi hlásané pravdy začnou vracet ve výsledku. Bývá to docela legrace, jak najednou zírají a nemají ani ponětí, co se vlastně stalo.
Někdy i vracejí jako bumerang, se stejným účinkem, jimi propagované požadavky na dobro, co spočívá v požadavcích volně dostupných drog, libovolného druhu, jindy nekontrolovatelného přílivu uprchlíků.
Případně požadavku minimálních pravidel pro jimi vybranou skupinu lidí. . Případně bezmezné tolerance těch, kteří údajně nechápou, jak se lidé v naší kultuře chovají. Ale dá-li Pán Bůh, ochutnají vlastní medicíny a vlastního dobra a většinou změní, jak postoj, tak názor. Ale bolí to.
Pokud se tohle podaří, pak jsou teprve schopni pochopit, co znamená jejich „neomezené dobro a spasitelství.” Jakmile uvěříme, že některé metody, staletími prověřené neplatí, vždy se nám dříve, nebo později ona nevíra vrátí s takovým bumerang efektem, že se nestačíme divit. Jak ono nemístné odříkání, tak stejně tak ta nemístná tolerance. Ale jak říkám, občas je nutné neřešit, počkat a říci si: „Uvidíme.” Jo jo.
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Další články autora |
Nahá umělkyně za zvuků techna házela před dětmi hlínou. Už to řeší policie
Policie prošetřuje vystoupení, ke kterému došlo na Akademii výtvarných umění (AVU). Umělkyně a...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Přes Česko přešly bouřky s krupobitím. Dálnici D1 pokrylo bahno a větve
Do Česka přišly přívalové deště, na některých místech padaly i kroupy. Hasiči hlásili desítky...
Německo je otřeseno. Přišel brutální útok na politika, pak následoval další
Na lídra kandidátky německé sociální demokracie (SPD) v Sasku do evropských voleb Matthiase Eckeho...
Vyváděla strašné věci. Zahradil označil Jourovou za nejhorší z eurokomisařů
Premium Když Česko vstoupilo 1. května do Evropské unie, byl tam matador ODS Jan Zahradil kooptován...
Kácíš? Pak sázej či plať. Novela zákona zpřísní podmínky kácení stromů
Premium Pokuta až milion pro jednotlivce, až dvacet milionů pro firmu. Tedy desetkrát víc než nyní. Takové...
Padlého rudoarmějce oplakali u Rudolfina. Jenže ho zabili sami Sověti
Seriál Je to snad nejslavnější fotografie z květnového osvobození Prahy a dlouho se věřilo, že Georgij...
Princezna z Kremlu. Touha po diamantech se stala Brežněvově dceři osudnou
Premium Letos uplynulo 95 let od narození Galiny Leonidovny, dcery sovětského generálního tajemníka Leonida...
U Strakonic se srazilo šest aut. Silnici na Písek zavřeli, zasahoval i vrtulník
Na silnici I/4 u Strakonic se stala hromadná nehoda. Podle informací hasičů se srazilo šest aut,...
Byt 2+KK po rekonstrukci, vyhledávaná lokalita
třída Edvarda Beneše, Hradec Králové - Nový Hradec Králové
3 795 000 Kč
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x