Čtěte Bibli, tam to všechno je

Mám docela velkou knihovnu a čas od času se vrátím k některým knihám, co považuji za důležité pro sebe. Lhostejno, zda beletrii, či nějakým naučným, případně literatuře faktů.

Jedním z takových autorů, k nimž se rád vracím, je Nassim Taleb, od kterého vlastním tři knihy. „Zrádná nahodilost, Černá labuť a Antifragilita.” Autor je to rozvláčný, vzdělaný a zajímavý i s tou rozvláčností. Je zajímavý svým pohledem na svět i tématy, jimiž se zaobírá.

Jeho postřehy jak se lidé řídí a vlastně spoléhají na to, že něco dlouho vychází a zapadnou díky tomu do mylné představy, že když něco trvá dostatečně dlouho, pak je to známka toho, že tomu bude až na věky, jsou vynikající. Dost často poslouchám lidi kolem sebe a říkám si, že vlastně většina lidí z tohoto modelu vidění světa vychází. Říkají si: „Bylo tak tak dlouhá léta, byl jsem úspěšný, vydělával jsem peníze, mám hezké manželství, dobrou práci, jsem zdravý, proč by tomu nemělo být tak i nadále?”

Ano, proč by tomu tak nemělo být, když to tak dlouho bylo? Mělo, jenže přijde nenadálá událost a vše je jinak. Ještě dnes mě jímá hrůza a rozlévá se mi mrazivý pot po těle, když si vzpomenu na určité chvíle, které jsem zažil, kdy jsem se zcela nezajištěný pouštěl do riskantních akcí, které jsem sice přežil, ale bylo ono přežití na hraně.

Taleb ukazuje, jak je ničivé spoléhat se na průměr a na „jistoty”, že když tomu tak bylo vždy, zůstane to tak i nadále. Ukazuje ovšem, že i malé prohry v životě nejsou navěky a může přijít, pokud je člověk na malé prohry připravený, umí je snášet, jedna velká událost, která změní k lepšímu lidský život. Ukazuje roli náhody, štěstí, jež se někdy vydává za umění jít si za svým.

Musím s ním souhlasit, protože sem tam jsem měl v životě štěstí, když jsem se dostal k něčemu, o čem se mi ani nezdálo. Třeba k natáčení televizního seriálu, k čemuž se normální člověk, co se nijak nezabývá televizní tvorbou nedostane. Měl jsem štěstí, že mé blogy četl někdo, koho jejich obsah oslovil. Což se dá říci, že je mnoho lidí, které kladně či záporně moje blogy oslovují, ale jen jeden mi nabídl spolupráci. Rozhodně to nebylo kvůli umělecké kvalitě mých blogů.

Nebo k bytu, který bych si za normálních okolností koupit nemohl, ale potkal jsem člověka, který nabídl takové podmínky splátek, že jsem si ten byt opatřit mohl. Pouze mi jen prokázal laskavost, neb se cítil zavázaný za něco, co dělám zcela běžně v rámci svého povolání.

Stejně jako Taleb si myslím, že nejen pilná práce, ale i štěstí a náhoda hraje roli v tom, jestli člověk vybočí z průměru, nebo zůstane například bezejmenný autor, který píše a píše, nepíše nijak špatně, přesto se v žádném nakladatelství jednoduše nechytne, protože odpovědní redaktoři nemají na jeho autorské práci nějaký svůj osobní zájem. A takhle tomu je ve většině lidských činností.

Pochopitelně, ti, co jsou takzvaně úspěšní, jen málokdy přiznají, že v jejich životě hrála velkou roli náhoda. Většinou se tváří tak, jakoby za vším co dělají stála pilná práce. Sám za sebe mohu říci, že psaní blogů nepovažuji za práci, ale pouze jen a jen za zábavu. Nejsem nijak pilný, většinou jsem líný, co nemusím, neudělám. Přesto si nestěžuji. Ano, byl v mém životě čas, kdy jsem musel napnout všechny síly, abych se dostal z trablů, které mne potkaly. Ale jinak se flákám.

Pravda a nijak se to nevylučuje s tím co jsem napsal výše. Pokud něco dělám pak s nasazením. Dodělám a zalehnu. Někdy obrazně, někdy doslova. Nikdy jsem netrpěl pocitem viny, že pracuji málo. V mládí jsem používal heslo, že jsem se pro práci nenarodil. Už ho neříkám nahlas, ale vlastně se podle něj chovám. Život strašně rychle ubíhá a jsem rád, že jsem valnou část života strávil, podle mnohých „bezcílným” tlacháním kdy jsem si jen tak mimochodem všímal, jak se lidé chovají, co je zajímá, jaké mají starosti.

Bavila mne ta činnost a nakonec je ono „bezcílné tlachání” velkou součástí, toho co vlastně dnes dělám. Poslouchat, porozumět a dát do slov ono porozumění. Tohle chce trénink a dlouhou praxi. Aby člověk neuvízl ve stereotypech, které jsou do určité míry nutné, prospěšné, leč jen do určité míry. Jakmile se dám chytit do té pasti kauzalit, které mnohdy vypadají, jako zákon, pak se stanu rutinérem, co libovolnou situaci napasuje na nějakou svou představu o tom člověku.

Nejsem příznivec nějakých moudrých příruček, co radí, jak by se měl třeba člověk chovat při rozchodu, co by měl udělat, či neudělat. Myslím si, že čas od času je v takovém případě nedělat nic, nic neřešit, jen čekat a modlit se. Pokud se člověk umí modlit. A občas je dobré udělat to, že se stáhne do samoty a trpí, dokud ten rozchod nepřebolí. Mnozí lidé tohle instinktivně udělají. A nakonec se ukáže, že tohle bylo to nejlepší co mohli udělat.

Dnes je módní používat slovo „řešení.” Všechno se musí okamžitě řešit, čas jsou peníze a nelze čekat. Takových lidí znám spoustu. Ale oni většinou netuší, že k řešení je toho docela málo. Spíš je pohání jen jejich vlastní netrpělivost aby už měli ono nepříjemné za sebou. Nakonec se ukáže, že ten kdo počká, ten se dočká a je v cíli stejně rychle jako ten, co pohání koně tryskem. Trysk má většinou ten výsledek, že to spřežení někde klekne vyčerpáním a musí se počkat až se vydejchá.

Když je mi zima, natáhnu si svetr, nebo zatopím. Obojí je řešení. Pak musím jen počkat, až se nashromáždí dostatek teplého vzduchu buď pod svetrem, nebo v místnosti. Mezitím si mohu číst, čumět do blba, nebo myslet na holky. Všechno příjemné činnosti. Všechny moje oblíbené a mě prospívající. Nic neřeším, jen nechám věci běžet. Řešit mohu, když se mi seká Mac. Tam lze najít řešení, nebo spadne plot, ale většinu věcí, lze vyčekat.

Ono většinou stačí udělat málo, jak už bylo řečeno výše a mnohé se změní. Obléknout se, najíst, natáhnout budík, přijít včas na rande, atd. Většinou není nutné toho dělat víc. A Desatero je moudré v tom, že většinou říká víc o tom, co nedělat, než co dělat. Hospodin ví co říká a Mojžíš dobře poslouchal. Kdo se řídí podle Písma, ten neprohloupí. Lepší než všechny návody na šťastný život. Vyzkoušeno. Jo jo.