Politiky si nechám na příště

Česká pošta mne zaskočila. Nikoliv, že jsem musel na poštu pro balík, co měl být doručený do ruky, ale tím, že mi ho skutečně doručila.

Morálně jsem se připravoval na to, jak dorazím domu, najdu oznámení ve schránce, že jsem nebyl doma, případně ho nenajdu hned, ale zítra s tím samým. Mýlil jsem se. Zatelefonovali mi, že mi balík vezou. Šlo sice jen o sáčky do vysavače, takže bych ho z pošty domů hravě unesl, ale minimálně bych tam tři čtvrtě hodiny čekal. „Připravili” mě o zábavu. Tak příště.

Stejně, je to zvláštní svět. V dobách mého mládí, za totáče, neexistovalo, že by si dovolili nechat ve schránce oznámení a nezazvonit. Dnes mají k dispozici i telefon a jen málokdy zavolají. Přemýšlím, co bych změnil, kdybych měl možnost něco změnit. Asi bych pár stížností vzal vážně a za tohle bych propouštěl.

Ono dva tři vyhození jedinci za porušení pracovní kázně a bylo by vystaráno. Tahle metoda spolehlivě funguje i v dobách konjunktury. Málokdo z lidí snáší být odněkud vyhozen. Sice většina lidí machruje jak je ten vyhazov nebere, ale ta emoční záplava, kterou vyhození prožívají, ta je dost velká a obtížná. Ti ostatní začnou přemýšlet, jestli se jim to vyplatí.

Nářky na malé platy mě neberou. Chci-li dělat nějakou práci, musím se napřed bez ostychu zeptat za kolik? (Tohle tluču do hlavy své lásce, která je na volné noze a kolikrát ani neví, za kolik kde pracuje.) Napřed se zeptám za kolik, neb nejsem charita, která vám přátelé chce prokázat dobro, pak nastane vyjednávání a až se domluvíme, můžeme si plácnout. Podraz na mě uděláte jen jednou a ten se vám pokusím skutečně znepříjemnit.

Takové jednání se dá naučit. Dá práci být napřed ze svého hlediska „otravný, agresivní, nenažraný.” jak vám ti práci nabízející říkají. Odborně takové chování nazývá asertivní. Většina těch „dobrodinců,” pečující o všeobecné dobro tohle asertivní chování nemá ráda.

Dobře vědí proč. Hůř se s těmi asertivními manipuluje v jejich neprospěch. Říkám jim: „Mám svou cenu a jestli na mě nemáte, musíte si najít někoho, kdo se cení méně. Dokonce možná bude nejen lacinější a lepší, ale to mě trápit nebude, protože se tu radostnou novinu pro vás zřejmě asi nedozvím. V tuhle chvíli stojím tolik.” Většinou nadsadím, neb jim chci dát šanci a prokázat jim „laskavost, že trochu slevím.”

Samozřejmě citlivky dumají, jestli si neřekli hodně a jestli je to rozumná cena. Jestli se neurazí ten co tu práci nabízí. Chudáci, dělají si ve své dobrotě starosti s jeho duševním zdravím a on se je možná chystá nehorázně okrást. Lidi jsou fakt někdy skutečně starostliví. Pamatuji se, jak se mnou jeden gentleman řešil závažný problém, zda si má koupit Porsche či Hummera. Usoudil jsem, že pokud má na taková auta, tak má i na trojnásobnou sazbu, co beru jinak za konzultaci na hodinu.

Trochu se zarazil, protože jinak za konzultaci ohledně svých vztahových problému platil třikrát méně, ale vysvětlil jsem mu své stanovisko a uznal ho. Měl jsem větší emoční vypětí než obvykle, protože poslouchat hodinu, všechna pro a proti, bylo skutečně otravné. Potřeboval jen posluchače. To v tu chvíli pro mne bylo zrovna tak zábavné jako jít do kina na socialistický, budovatelský film.

Terapie nemusí být nutně zábavná pro terapeuta, když je, tak je terapeutovi fajn, když není, má jen co si vybral a stěžovat si může na lampárně. Leda. Tady nešlo o terapii, ale o posluchačství. Speciální zakázka se speciální cenou.

Ale to už jsem se dostal trochu jinam. Takže, volíme si práci, protože si volíme i své šance, jak si polepšit na tom trhu práce, máme-li za to, že nám vzdělávání za t nestojí, nebo na něj nemáme, holt pracujeme za ty peníze, jaké jsou k dispozici.

Stejným způsobem si volíme milenky, milence, máme svou cenu a hledáme tak dlouho, než najdeme takovou/vého, která/ý nám ji potvrdí. Nebo slevíme. Ale ukazuje se, že čím víc člověk slevuje, tím víc se dostává do pasti, která se může jmenovat bezcennost. A kdo uvízne v bezcennosti, má sakra těžký život. Ani půl dne bych ho nechtěl mít tak těžký.

Dostal jsem se párkrát v životě do situace, kdy v mém oboru, tedy v tom který jsem zrovna vykonával, jsem neměl patřičnou nabídku, tak jsem šel a chvíli se živil jen tak letmo a čekal na vhodný okamžik. Pochopitelně, čekat na štěstí pod mostem, také lze, ale už se ten výběr zužuje. nakonec jsem se vždy dočkal.

Ale tohle není nic pro levicové snílky. Ti mají pocit, že oni jsou povinni, všem to štěstí zajistit, ale štěstí podle levicových představ. Děkuji nechci, nemám zájem. Umím si poradit bez jejich návodu. Případně vím, kde hledat radu.

A mám zkušenost, že tohle většinou ví každý průměrný člověk. Pokud je ochotný hledat příležitost, vyslechnout si vyžádanou radu a nakonec se zařídit. A nedat na poměry, dělat si starosti, zda má pošta dost kvalitních lidí, případně, jestli se pan řidič dobře vyspal a balík mi doručil. Politiky dnes necháme v klidu. Až příště, ale dá se s nimi zacházet podobným způsobem. Jo jo.