Tak hezky jsem začal

Rád si píši jen tak. Hrát si s jazykem. Sice, ne vždy z těch pokusů vyjdou perly, ale nejde o perly, jako spíš o potápění.

V křesťanské meditaci (ano i ta existuje) se používá rčení: „Zajeď na hlubinu!” Týká se ono rčení toho příběhu kdy rybáři vedeni apoštolem Petrem, nic neulovili a dostali doporučení, aby nezoufali a zajeli na hlubinu. Důvěřujíc radě Krista, učinili, jak jim bylo řečeno a měli sít plnou ryb. Lk:5.4

Takže, pokud se člověk ponoří do hloubi své duše, důvěřuje a bude mít díky své důvěře sít plnou ryb. Krásný příběh, jako ostatně mnoho dalších v Písmu svatém. Meditace není vynález jen východních náboženství, ale nepochybně v každém náboženství lidé meditovali. Techniky různé, výsledek většinou podobný. Kdo koná, dojde klidu. Konání a klid. Nakonec něco podobného doporučuje Zhuang Zhou, neboli Čuang-c a Laozi. Ten se také píše Lao-c.

Mám v těch pojmenováních trochu guláš, protože jsem si opět přečetl po dlouhé době v překladu Oldřicha Krále. „Zhuang Zhou, vyslovuj Džuang Džou, kde je sice vysvětlena výslovnost čínštiny, tedy té starodávné, ale není to nic jednoduchého.

Vrátím se k Písmu svatému. Meditovat nad tím, podobným způsobem, jak třeba hledají Židé perly v Tóře, se mi náramně líbí. Vlastně jen konáním a důvěře, může člověk dosáhnout klidu a zároveň úlovku. Nejen samým lovem živ je člověk, stejně jako bez úlovku se těžko medituje. Konání a klid, jedno bez druhého nelze praktikovat.

Už staří taoističtí mistři zdůrazňovali, protipóly. Klid, konání a zároveň nekonání. Vydat se na cestu a zároveň nekonat. Nechat události plynout, nezasahovat. Mám tuhle zkušenost nejen z meditace, z pozorování světa kolem sebe, ale i z terapie, kde když se podaří někoho, kdo chce okamžitě něco řešit, aby nechal něco být, nechvátal, pokud nejde o život, nebo zdraví, pak se ten člověk ujistí, že světlo potřebuje tmu aby se rozlišilo, co je co, tak některé děje potřebují klid a až někdy akci.

Platí tohle i v lásce k druhému. K ženě, nebo muži. Mohu svou lásku vyjevit, ten druhý nijak nereaguje, udělal jsem co jsem měl, abych časem zjistil, že mé sdělení tomu druhému spustilo napřed téměř neznatelné úvahy, které se časem mohou změnit v rozhodnutí o tom, že jsem vhodný partner. Pochopitelně chování po celou tu dobu hraje svou roli.

Jsem-li v klidu, naladěný na vztah s tím člověkem, pak buď dojdu alespoň ocenění, že jsem schopný unést odmítnutí. (A já jsem schopný unést odmítnutí,) případně ocenění za trpělivost. (A já jsem docela trpělivý.) Navíc, člověk, který se nevnucuje, umí přijmout „nepřízeň osudu, ” má náskok. Nemusí se zabývat tím, co je mimo jeho dosah a může hledat tam, kde mu kyne nějaké štěstí.

Jo, jsou meditační techniky a existuje meditační stav. Což není totéž. Člověk, který pravidelně medituje, libovolným způsobem se dostává do meditačního stavu. Většinou. Stejně jako člověk, který se pravidelně otužuje se dostává do stavu otužilosti. Lidé pravidelně se modlící, se dostávají do klidového stavu. Mnohem klidovějšího, než všichni ti, co mají pocit, že všechno je o rozumu a úvaze. Kupodivu pro nevěřící Tomáše je tahle záležitost velmi nepochopitelná.

Pro modlícího se samozřejmá. Modlím se, zklidním se, díky modlitbě si uvědomím své meze a své možnosti. Protože jsou situace, kdy je dobré a spasitelné, jak se říká při mši svaté, že o vše mohu žádat, přát si ne všechno mohu dostat, ale pokud jsem v klidu, díky modlitbě, pak vidím jasněji, co v tuhle chvíli je možné, smířím se, což je pro mnohé jedince nepředstavitelný duševní stav, smířit se s tím, že ne všechno, co si přeji, také dostanu.

Někteří zvlášť tvrdohlaví, se nesmíří, nasadí všechny páky, dosáhnou čeho chtějí, jenže potom za tu svou chtivost zaplatí natolik, že litují, když se jim jejich přání splní. A může se jednat o peníze, o vytouženou ženu/chlapa, divadelní roli atd. Dostanou, mají co chtějí a nevědí nakonec, co s tím. Třeba s roky kriminálu, za vyloupení banky, nebo účast na organizovaném zločinu. Některým pak stačí urna o jistém formátu, či hrobu na hezkém místě hřbitova.

Dokonce je pohřbí s veškerou pompou. Jak praví Jiří Kulhánek v dílku nazvaném: „Noční klub.” ...rádi bychom vás upozornili, že v takovém případě, zde máme malý, útulný, leč přesto hřbitov. Pompa skončí a to je asi tak všechno. Jistě jistě, všichni máme svůj čas, kdy se za nás někdo pomodlí na hřbitově, klapne hlína na víko a pak si na nás snad někdo vzpomene. Mě docela záleží na tom, aby se za mne lidé modlili a vzpomínali, pokud možno v dobrém.

Pravda, na soudruha Hitlera, Stalina, Castra, se také hodné vzpomíná, ale nevím, jestli si přáli, aby to bylo takovým způsobem, jakým na ně jejich oběti vzpomínali. Mnozí z nich ani po smrti nedošli klidu. Ani soudruh Stalin ani soudruh Hitler.

Soudruha Hitlera polili benzínem a zapálili, prý jeho zbylé kosti se válely někdy v Moskvě v krabici v archivu a soudruha Stalina napřed vycpali, tedy balzamovali, položili do mauzolea vedle soudruha Lenina, z jehož mumie se stala rarita, tak tam ještě leží, aby soudruha soudruha Stalina nakonec pohřbili u zdi. Kremelské. Smutné historky. Za jejich života prapory vlály, bubny vířily, obrazy na zdi se skvěly a ... A takových bylo víc.

Jo, někdy se mi ta mysl zatoulá, tak hezky ten blog začal a tak smutně skončil. Ale asi každý konec je nějak smutný. Dokonce i po souloži existuje mírná deprese. Bylo to krásné, bylo toho dost a už to není. Není na škodu si tak zameditovat o pomíjivosti života a kouknout se občas do své nezměnitelné minulosti, co tam na konci zbude. Jo jo.

•