Základní zákon džungle, ten v úctě věru mít se sluší!!!

Chtěl jsem si onehdy zastřihnout svůj vous. Chtěl, vyndal strojek z hrníčku, kde ho mám v koupelně uložený, pustím a nic. Nevrčel.

Vím, že dnešní přístroje jsou takzvaně neopravitelné. Lepší koupit nové,
jde hlas lidu. Podobně jako hlas výrobců. „Kupte nový, lepší
výkonnější více funkcí, více radosti.” Našeptává ten hlas. Jenže mě
vyhovuje tenhle. Mám ho dva roky, nemám potřebu aby měl víc funkcí, stačí mi
ty co má.

Jal jsem se jej tedy rozebírat. Závadu jsem našel hned. Pérko, co drželo
planžetu bylo vypadlé. Stačilo ho vrátit na místo, aby začal fungovat. Jak
prosté a jednoduché. Jenže má trpělivost byla podrobena skoro hodinové
zkoušce. Jak tam ty pérka dávají ve fabrice netuším. Vyzkoušel jsem několik
nástrojů, až čajová lžička se ukázala tím pravým.

Představuji si tovární halu, kde tisíc mladých Číňanek v jedné ruce
lžičku, zasune pérko na správné místo, dá košíku a dalších tisíc Číňanek
přenese košík k dalším tisícům Číňanek, co podniknou další operaci. Asi je
to naivní představa, ale docela zábavná. No nic, ušetřil jsem díky své
trpělivosti zhruba tisíc korun. Takže jsem je hned utratil za knížky.

Takový už jsem, hrdě ušetřím, abych utratil za jiné potřebné věci.
Obětuji hodinu, na opravu strojku, který si mohu za tři minuty koupit cestou
domu. Nejlepší úlovek z knížek je kniha „Můj život s úzkostí.”
od Scotta Stossela. Dal jsem na doporučení dr. Honzáka, nelituji, že jsem si
ji koupil, akorát slabším povahám ji nedoporučuji číst na noc.

Je skutečně vyčerpávající, co se úzkosti týče. Lidé, co musí žít s
různými diagnosami mají velmi často přehled o svých nemocech. Bohužel,
mnohdy jim ty teoretické znalosti jsou málo platné. Autor této knihy ty
znalosti skutečné má. Jak teoretické tak osobní zkušenost. Nijak mu je
nezávidím. Na světě je mnoho věcí, které mít nemusím, úzkost a panické ataky
patří mezi ně.

Opět jsem udělal zajímavou zkušenost s o2. Zavolala mi ráno dívka s
medovým hlasem, vysvětlila mi nevýhody mého současného tarifu. Nabídla jiný,
lepší. No, moc se mi nechtělo. Ale souhlasil jsem. Jenže pak jsem si
uvědomil, že mám čísla dvě a vlastně ten tarif byl pro dvě čísla a najednou
mám jen na jedno. Zapátral jsem a zjistil jsem, že jsem se dal
nachytat.Obvykle tyhle nabídky, okamžitě típnu. Dnes jsem měl nějak zbytečně
vlídnou náladu.

Zavolal jsem na o2, vlídným hlasem jsem jiné slečně vysvětlil, na co
jsem přišel, že vlastně bych platil o 400Kč více a to jaksi není v mém
zájmu. Mám-li tedy data do mobilu, nepotřebuji je do iPadu. Vyslovil jsem
kouzelné slůvko: „Ruším číslo”, a najednou se věci daly správným
směrem do pohybu. Slečna mi nabídla něco, co mi vyhovuje na obě čísla,
platit budu o 19Kč víc. Za papírovou fakturu. Pochválil jsem ji, že je
šikovné děvče.

A ještě jsem si krásně popovídali odkud jsme, jestli bychom mohli jít na
kafe. Mohli, ale musel bych za ní jet do Ústí nad Labem, nebo ona do Prahy.
Tak jsme kafe odložili na jindy. :-) Já se u těhle akcí zásadně nerozčiluji.
Buď si dám pozor a nedám se nachytat, nebo si nedám pozor a mám smůlu. Ptal
jsem se slečny ráno, jestli je to na dvě čísla, ona odpověděla neurčitě, což
jsem si hned nedal do souvislosti, až později mi došla ta neurčitá odpověď.
Ale jsem toho názoru, že vše se dá řešit, nakonec s o2 mám své zkušenosti,
takže jsem řešil a vyřešil.

Beru to jako svou nepozornost. Neočekávám, že operátor dobrovolně něco dá
jen tak, jak říkám. Většinou tyhle nabídky v 99 případech ze 100 odmítám.
Dnes jsem si nedal pozor, nežádal jsem jasnou odpověď, spokojil jsem se z
ujištěním a musel jsem nakonec volat. Takže pro příště. Operátor chce moje
peníze, je na mě, jestli mu je dám. Nakonec zrušit číslo není zas až ta
složité. A rušení čísla není operátorovi milé. Dokonce mi před lety vrátil
skoro 40 000 Kč, co si účtoval za roaming. Bylo to těžké vyjednávání, ale
zjistil jsem, že se dá mnohé vyjednat. Jen se nevzdávat

Inu život se s námi nemazlí, a co si neohlídáme, o to přijdeme. Nemám
tohle operátorovi za zlé, prostě jsou to zloději a kdo si nehlídá své věci,
je zlodějem okraden. Dělá-li někdo ze mne vola, pak se musím chovat tak, aby
on nakonec musel své chování změnit. Třeba, že se s ním přestanu stýkat,
přestanu používat jeho služeb, nebo dosáhnu jeho společenské, či trestní
sankce.

Mnozí lidé požadují, aby lidé byli slušní, nelhali, nekradli a oni
nemuseli, ti požadující lidé něco s těmi podvodníky a lháři řešit. Tohle je
stejně chytrý požadavek, jako když spadnu do vody, abych potom nebyl mokrý.
Jasně, lotři se chtějí obohatit, získat výhody, mít se dobře na můj účet.
Tomu mohu rozumět, ale rozumět neznamená s tím souhlasit a nechat se okrást.

Okrást a ještě splnit těm hošíkům přání, že o nich budu mluvit dobře a
nebudu si myslet nic zlého. I tohle chtít mohou, lae jak praví klasik:
„To je vše co s tím mohu dělat.” Další klasik praví, že:
„Džungle je džungle a člověk, co v ní chce žít, musí se naučit
rozeznávat nebezpečí.” pak se mu v ní prý dokonce žije i dobře. Takže
nakonec něco z krásné dětské Knihy Džunglí.

Nuž pamatuj, zde platí zákony džungle a žádné jiné! Živ bude ten, kdo ctí
je, kdo ne, ten bídně zhyne! Jak liána pevně lpí na stromě, že
odtrhnout se nedá ani, tak chrání vlk smečku a v odměnu za to ho smečka
chrání.

V džungli jsou lovci a lovená zvěř. Ti i ti musí dělat svoje.
Na všechny se ten zákon vztahuje. Jo jo.