...a toulavé boty, jsem vytáhnul z tajných skříněk...

Pátek, noc z pátku na sobotu bývá pro mne vždy trochu zvláštní. Většinou jediný den v týdnu, kdy jdu spát velmi brzo večer, probouzím se o půlnoci, cvičím, píši do rána a pak jdu spát, opět tak na tři, čtyři hodiny.

Bývám hodně unavený, naposlouchaný příběhů a tragédií, za celý týden. Ale
lehnu si, obvykle se zpotím, tím pocením mám dojem, že ze mne všechno to
negativní vyjde. Pak se obvykle probudím a začnu zase žít. Protáhnout,
relaxační techniky, dechová cvičení a za hodinu, dvě je mi skvěle.

V sobotu dopoledne jsem už zase schopný poslouchat jednoho, dva klienty.
Pak do pondělí do rána, než vyrazím do blázince, opět klid. Cvičení, četba,
když mě nebolel kotník, který mne bolí už delší dobu, tak procházka. Ten
kotník mi dělá starosti. Bude-li bolet za měsíc, mám asi utrum z nějakým
pěším cestováním.

Zřejmě asi artróza, nebo něco podobného. Holt ke kolenům se přidává
kotník, jsem už značně opotřebovaný. Ty tisíce kilometrů, pěšího putování se
na mě prostě podepsaly. Úděl většiny, těch, co hodně sportují,fyzicky
pracují. Jednoho rána, tělo oznámí: „Konec!”

Uvidím, doufám, že aspoň ještě letos to půjde. Když ne, musím vymyslet
něco jiného. Na kolo se mi nechce. Kolo mne nikdy nebavilo. Podobně jako
lyže. Chápu ty, co provozují cyklistiku a lyžování, ale já tenhle případ
nejsem. Být bohatý a mít peníze nejen na koně, ale i na celoroční ustájení,
koupím koně a budu jezdit na koni. Dovolená na koňském hřbetu by mne
bavila.Ale nemám, tak něco jiného.

Nachodil jsem toho dost, několika lidem by to vyšlo na celý život. Byly
doby, kdy jsem jen tak mimochodem nachodil tak pět tisíc km ročně. Za skoro
padesát let by se tedy dalo říci, že tak kolem dvě stě tisíc km by to dalo.
Ale zdá se, že už těch km tolik nepřidám. Viděl jsem pěšky fakt kus světa.
Jak se zpívá v té písničce:
malý tulák zatoulaný, bez domova tuláček,
volný je a lehkonohý, bez domova tuláček.
Steskem touhy ozvěnou, nekonečné
dálky zvou...

Dálky zvou, ale už asi je budu muset zdolávat jinak, než pěšky. Tak ještě
letos a příští rok, když Pán Bůh dá, třeba lodí, nebo na tom koníku.
Ostatně, svět je nejhezčí z koňského hřbetu. Jo míval jsem plány, jak budu v
důchodu putovat s poníkem po Evropě, tedy až budu v důchodu. Důchodový věk
bych měl, ale pořád jsem se ještě k tomu poníku s vozíkem nedostal. Mám
hromadu klientů a od rozdělané práce se neodchází. Tak hezky jsem si snil.

Ale jo, chlap má mít sny. Některé uskuteční. A s některými se rozloučí a
jen tak si s nimi pohrává. Většinu jsem jich uskutečnil, s tím poníkem zatím
ještě ne. Jistě, mohl bych si v duchu některých koučů, říci: „Jde
všechno, když se chce.” Jde, jen ale na druhou stranu, závazky, které
jsem na sebe dobrovolně vzal, mají také svoji váhu. Tedy poník a vozík,
zatím ne. A na ty kouče zas až tolik nedám. Pokud vůbec.

Teď jen vylepšit kotník a doufat, že ten měsíc pěšího putování vydrží.
Jo, život pod širým nebem a s pohledem upřeným na obzor, na to nic nemá.
Člověk se potí, bolí ho nohy, je mu zima, mokne, má hlad, sem tam si zpívá,
aby se povzbudil, nadává, říká si: „Už nikdy!!!” Aby nakonec
zase sbalil ruksak a v duchu další písničky:
Jdu k vám