Ach, kde že loňské sněhy jsou?

Stáhl jsem si jeden starý western. Krásný, romantický a nenáročný. V pátek v noci, docela zajímavá podívaná. Název? „Tribute to a Bad Man.”

Musím říci, že se mi velmi líbil. Nebudu ho vyprávět, ale milovníci romantiky, koní a drsných mužů si přijdou na své.

Díval jsem se na film, mezitím sušička sušíla maso. Naložil jsem si ho včera, vlastně už předevčírem, večer dal do sušičky a dnes ochutnám. Nakonec mám v pácu ještě jeden western, takže kafe, western a sušené maso. Romantická sobotní idylka. Dokonce nemám ani objednaného klienta, tedy mohu lenošit, odpoledne se jít projít do knihovny, třeba si zakoupit džínovou vestičku. Abych byl stylový.

Napsal jsem si cvičně v týdnu milostnou povídku, dal ji přečíst několika ženám a byl jsem požádán, abych ji hned neuveřejňoval, ale napsal ještě další, pak prý pokud budou tak vášnivé, erotické, tedy erotika je tam jen lehká, tak vydal jako samostatnou knihu. Nevím, jestli jsem ten pravý na psaní milostných povídek. Sem tam jednu,dvě ano, ale opravdu jen sem tam.

Pravdou je, že když se zasním, vybaví se mi některé tváře z dob dávno minulých, dnes ty tváře asi vypadají zcela jinak. Jenže já je vidím pořád jaké byly. Naštěstí, jsem je třeba těch třicet let nepotkal. Tedy se mi o nich sní docela dobře, mírné přibarvení po těch letech neuškodí, dokonce se dá ten příběh vyprávět jinak, než se skutečně stal. Nakonec, komu dnes záleží, jak vše doopravdy bylo.

Ty, kterých se to týkalo, si tu historku nejspíš nepřečtou, pokud přečtou, zřejmě nebudou opravovat. Nakonec, jména se dají změnit, nebo i vůbec nejmenovat. V povídce nejde o historickou pravdu. Ale jen a jen o pocit, který vyvolají. Pokud nějaký vyvolají. Vyvolat pocit, je účelem tvorby. Já si aspoň myslím. Inzeroval jsem film. Inzeroval jsem ho, protože ten film něco ve mě vyvolal. Pocity. Jakmile něco vyvolá pocit, pak nemusím hodnotit.

Nechávám se nést těmi pocity. Občas se přistihnu,že se zlobím, občas se bojím, za chvíli jsem dojatý. Za chvíli se raduji, že dobro zvítězilo, ale to už bývá konec. V tom filmu, zvítězilo dobro v hlavním hrdinovi a vypravěč se mohl vydat do širé prérie, přes hory a doly a třeba si zpíval tu kovbojskou písničku z knihy „Lovci mustangů.” Napsal Lee McGiffin. Krásně ten příběh patnáctiletého kluka napsal. Pochopitelně, když jsem ji jako ten patnáctiletý kluk četl, chtěl jsem vyrazit do Texasu. Písničku umím dodnes.
...malý tulák, zatoulaný,
bez domova tuláček.
Volný je a lehkonohý,
bez domova tuláček.
Steskem touhy, ozvěnou,
nekonečné dálky zvou.
Hory, řeky, pláně buš.
Zdolá kůň i v sedle muž.

Jo romantika westernů, toulání prérií, ale v tomhle filmu zas až tolik ta romantika svobody nebyla, spíš v tom jak ukázala ten vztah. Vztah dvou, nijak extra ctnostných lidí. Ten byl krásně a vášnivě vylíčen, navíc byly tam všechny atributy pravého westernu, jaký umí jen Američané. Takže mi nijak nevadila ta jednoduchost toho příběhu, kde se zlé obrátí v dobré, Lotři jsou potrestáni, jeden je pověšený.

Ony příběhy jsou vždy skoro jednoduché. Základní body. „Láska, zrada, nenávist, dobro, zlo, věrnost, nevěra, přátelství, nepřátelství a spravedlnost..” Je-li ten mix dobře namíchaný s dobrou kamerou a muzikou, pak se v páteční večer, či noc dá strávit docela příjemně. Do toho voní sušené maso. Film skončil, maso se sušilo dál, vydrhl jsem si nohy rejžákem, což dělám denně, neb stále chodím bos. Bezva masáž. Akorát, ten rejžák odchází, brzo budu muset koupit nový.

Jo rejžáky dnes nic nevydrží. Asi to bude tím, že jsou ze silonu. Nebo z čeho to vlastně jsou? Za mlada, takový rejžák na holi, alias šrupr, jak se tomu přezdívalo u plavby, musel něco vydržet. To trvalo, než po kaolinu se vydrhl deck. Tedy kryt nákladního prostoru. Jinak hezky česky nazývaný „raum.” Kaolin na mytí byl obzvlášť sajrajt. Hlavně na vlečném člunu. Černý deck, natřený invertolem, jak jsme tomu asfaltovému nátěru říkali, do toho zažraný bílý kaolin.

Pokud nešla na člunu pumpa, což se dost často stávalo a muselo se mýt ajmrem, (der eimer) což byl kýbl na šmajsce, česky provazu, pak se lodník trochu nadřel. Plus minus tři tisíce ajmrů, nabrat, vytáhnouti, hodit na deck, vydrhnout. Jo „zlatý komunisti” lidé létali na Měsíc a my házeli vodu ajmrem a Němci jen zírali, cože to český šífr dělá. Ale zase jsme měli svaly. To jo. Ty dnešní frajeři z fitka by jen zírali, jakou jsme měli páru. Pravda v pozdějších letech lidé byli „lehce” sedření.

Umírali asi o patnáct let dříve než dnes. V průměru myslím. K tomu mytí a nakládce a vykládce se muselo připočítat ruční odkrytí a zakrytí lodi, tedy bavíme se pořád o člunu. Jo, dřina to byla. Strašná. Ale byli jsme mladí, brali jsme tu dřinu jako samozřejmost. Na rozdíl od těch Němců.

A když byl nějaký čistý náklad, jako železo, nebo kusovka, pak jsme mytí brali jako legraci. Pár kyblíků, spláchnout ochozy a už se jelo. Po proudu se moc nepracovalo. Střídali jsme se u kolečka, tedy kormidla a vyprávěli si plavecké zkazky. Dalekohledem jsme v létě koukali po holkách. Ve východním Německu měly holky hezký zvyk se opalovat nahé u Labe. No a občas si šifr nějakou dovedl na bort, když se šlo ven.

Ost Deutsch fraulein byly náchylné k sexu. Nebyl s tím většinou problém. Tedy české také, ale ty východoněmecké přeci jen o málo ochotnější a připravenější. Ta první, co jsem přivedl na bort, v Magderburgu, se jmenovala myslím Gloria. Aspoň si tak říkala. Asi tři vteřiny se zdráhala, pak se chovala jak se na správné německé děvče sluší a patří. Do kádrového posudku ji mohli klidně napsat: „Nemá kladný vztah k socialistické vlasti, ale nepochybně má naprosto kladný vztah k sexu.”

Zacvičovala mne v němčině. Neverbálně jsme si rozuměli náramně, verbálně to bylo slabší. Ale i to se časem zlepšilo. Polštářová výuka měla svůj kladný dopad. Trval ten vztah asi půl roku, pak se někam ztratila a už to bude skoro čtyřicet let, co jsem ji neviděl. Ale hezká a vlídná byla. Jo jo. Tedy pokud si ji nepletu s jinou. Jenže, tohle vše už je pryč. jak říká klasik.
...zanechte zbytečného díla
je pátrat po nich marnou hrou.
Jen vůně refrénu nám zbyla.
Ach, kde že loňské sněhy jsou?
F.Villon