I když se bavím, nejsem mimo

14. 09. 2018 12:45:32
Napsal jsem během 10 let několik knih, tedy šest. Předtím jedna dáma vydala sbírku mých blogů z roku 2006, ale to nepovažuji za své knihy, protože dvě ze tří těch sbírek vydala proti mé vůli. Chtěl jsem se soudit.

Nakonec jsem nechal věci být, dal jsem si příště pozor na to, co podepisuji a nějak jsem se smířil s tím, že lidé někdy udělají, co uznají za vhodné, přes můj odpor. A protože jsem se smířil s tím vydáním, do soudního sporu jsem nešel, na radu advokáta, jsem ono vydání těch dvou knížeček nebral jako osobní újmu. Navíc, výhra nebyla nijak jistá.

Ona nevydělala, vrazila do toho své peníze a korektivní zkušenost z toho plynoucí, pro ni jak pro mne byla ta, že některé knihy jsou prostě neprodejné.

Ostatní knihy se naštěstí prodávaly, či ještě prodávají dobře, Peníze do nich vložené se mi vrátily, dokonce jsem i něco na nich vydělal. Což mě těší, nechci pracovat a prodělávat. Nejúspěšnější byly dvě. „ Ze Závislosti do nezávislosti” a druhá se jmenovala, „Lidé a manipulace.” Všechny knihy jsem psal díky životním zkušenostem, každá vznikla z trochu jiných motivů.

Kniha „Lidé a manipulace” měla celkem zajímavý osud vzniku. Vznikla na základě jedné diskuse, když jsme na jednom webu psal článek o asertivitě a jedna zhrzená dáma, kterou jsem zcela nekompromisně odmítl, ten článek zle komentovala. Chovala se k mě dost ošklivě, musím přiznat, že jsem si toho od ní zas tolik líbit nedal. Nemívám ve zvyku dát si kálet na hlavu. A ani to nikomu nedoporučuji.

Pustil jsem se tedy do takové té „nikdy nekončící debaty” v níž mě začaly napadat různé věci, různé formulace, najednou jsem uviděl možnost, jak si opravdu utřídit myšlenky o tom, jak tu asertivitu po létech učení pacientů a pořádání kursů pro veřejnost vidím já. A napsal jsem knihu.

Poměrně rychle, poměrně snadno, psala se tak trochu sama. A byla úspěšná. Ukáži, že i celkem ošklivá debata může mít hezký výsledek. Ona dáma se mnou tu debatu vedla několik let. Nikdy jsme se nesetkali, jednou spolu mluvili přes skype, jinak jsme si ty urážky posílali v diskusích pod mými blogy.

Tedy debata se zhrzenou ženou přinesla knihu. Občas jsem tuhle metodu zkusil i s blogem. Někdy se zvrhne debata s některými diskutujícími, do never ending story a mě napadne na některé téma z té debaty vyplývající blog. Nejsou ty blogy zaměřené na osobu, pouze na téma, které mi naskočilo při těch i někdy nechutných debatách.

Takový blog lidé ovšem vnímají různě, třeba jako že mne ta debata vytočila a mám potřebu si hojit rány, nebo, berou ten blog jako určitou pozornost své osobě, která jim lichotí. Jak kdy. Nepíši z důvodu hněvu, ale zájmu o problém, který jsem díky debatě uviděl. Jedná se vždy o mezilidské vztahy, komunikaci atd. Nejsem mimo, baví mne ta situace, ten proces, užívám si ho.

Tedy po diskusi pod posledními dvěma blogy s panem Kvapilem mne napadlo napsat brožurku o chování diskutujících na internetu. Co za tím hledat, co osobně ti diskutující sdělují atd. Ono je poměrně lehké při některých způsobech komunikace odhadnout, co ten člověk vlastně o sobě sděluje.

Sděluje aniž by tušil, že je poměrně čitelný. Uvedu příklad. Pokud vám někdo řekne, že jste vytočený, neunášíte debatu, aniž by jste ho urážel, jen s ním nesouhlasíte, je za tím velká pravděpodobnost, že on sám je vytočený a neunáší tu debatu. Dříve nebo později vás začne urážet. Neb ten člověk má sklony k urážkám. Nebo vám začne posouvat, že se chcete té debaty zúčastnit a být takzvaně nad věcí. Nikdo není nad věcí, když se účastní debaty. Může se bavit, vztekat, pochybovat.Ale je uvnitř a není mimo.

Ti, co tohle vám podsouvají, sami touží být nad věcí, nezranitelní. Být mimo. Jenže to se nikomu celkem nevede. Vždy máme nějaké emoce. Nelze nemít emoce, pouze je možné je v tu chvíli necítit, ale přesto je prožíváme. Jak říkával Honza Lutera. „Prase vidí svět prasečíma očima.” Což mi i po těch letech přijde velmi přiléhavé rčení.

Ten urážející bude tvrdit, že jste ho začali urážet vy. Podle starého pravidla: Své chyby nejlépe vidím na tváři toho druhého. Někdy je dobré tohle pravidlo si ověřit v jiných diskusích. Pak se většinou člověk dozví věci. O tom člověku.

Mnozí lidé si zakládají na tom, že umí urážet takzvaně beze sprostých urážek. Netuší, že urážka je urážka a nikdo nemá povinnost zvládat jejich urážení bez emocí. Být takzvaně nad věcí. Dokonce ani lékaři, psychiatři, psychologové atd. Vůbec je nenapadne, ty urážející, zpochybňující, že nemají na nějakou profesní laskavost, ohleduplnost nárok, pokud sami nejsou laskaví a ohleduplní.

Ti, takzvaně diskutující lidé, lidé očekávají od těchto lidí z pomáhajících profesí jakýsi zvláštní přístup, kdy jim mohou například napsat urážky a očekávat od nich zdvořilou reakci. Pokud se jim dostane jasného odmítnutí takového chování, okamžitě začnou se zpochybněním jejich profesionální zdatnosti. I z toho se dá vydedukovat jistá charakteristika takového jedince.

Lidé se mne občas ptají, co mám z těch „nekonečných debat.” Říkám jim, co jsem uvedl výše. Vždy najdu pro sebe nějaký námět pro svůj vlastní život. Udělám-li chybu, nehroutím se z chyby, ale pokusím se ji neopakovat. Najdu-li něco zajímavého na diskusi i s hlupákem, rozšířím obzor. Nakonec, ne všichni klienti a pacienti jsou géniové. Jsou mezi nimi i hlupáci.Dokonce vzdělaní hlupáci. I ti jsou dobří k sebepoznání.

A myslím, že i profesně se člověk může neustále něčemu novému naučit. Nakonec, nejvíc diamantů je v hlušině. Rozhodně není mým cílem kohokoliv změnit. Žít s nimi nemusím, stejně jako rozhodnu-li se skončit debatu, skončím. Stejně jak s tou dámou. Trvala ta debata s ní několik let. Jednoho dne jsem uzavřel diskusi a bylo po debatě. Co s ní je, nevím a ani se nezajímám. Dokud jsem měl pocit, že těžím, pokračoval jsem, přestal jsem těžit, vzdálil jsem se. A pochopil díky těm debatám a nastalému odstupu po debatě, mnohé, co bych jinak nevěděl. Jo jo.

Autor: Jan Jílek | pátek 14.9.2018 12:45 | karma článku: 12.84 | přečteno: 477x

Další články blogera

Jan Jílek

Chutná snídaně

Jak už to bývá, občas mezi hromadou hlušiny, člověk objeví perlu. Či diamant. Nejsem znalec operních hvězd, vlastně tak nějak znám pár tenorů, jako byl Pavarotti, ale díky blogu paní Beaty Krusic, jsem takovou perlu objevil.

20.2.2019 v 8:13 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 441 | Diskuse

Jan Jílek

Trocha beletrie rudé jízdě neuškodí

Moc se mi líbil blog pana Ziegrela o přispění katolické církve k záchraně českého jazyka v době národního obrození. Pochopitelně přispěchala rudá jízda a anticírkevní agitátorka, aby se pustili do debaty.

18.2.2019 v 22:32 | Karma článku: 27.10 | Přečteno: 703 | Diskuse

Jan Jílek

Život není peříčko

Tak, vyndali mi stehy z operační jizvy, sdělili výsledek histologie, Pochopitelně: „Maligní.” S čímž jsem počítal. Zatím kontroly, prý odoperovali všechno. Tak uvidíme.

18.2.2019 v 16:20 | Karma článku: 21.34 | Přečteno: 830 | Diskuse

Jan Jílek

Bdění a snění

Co jsem doma z nemocnice, probouzím se dost časně zrána. Asi stařecká nespavost. Ale na druhou stranu, každé probuzení znamená zlepšení stavu. Už se nemusím bát bolesti ze zakašlání.

17.2.2019 v 7:18 | Karma článku: 16.63 | Přečteno: 402 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Roman Enders

Jen tak si zaletět do Říše fantasie...

Mezi řetězci hypermarketů u nás se vyskytuje jeden, jehož prodejny nejsou zdaleka tak četné, zato tam mívají různé zboží, které znám z ciziny a bývá tam daleko klidnější atmosféra.

21.2.2019 v 9:36 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 | Diskuse

Jan Jílek

Chutná snídaně

Jak už to bývá, občas mezi hromadou hlušiny, člověk objeví perlu. Či diamant. Nejsem znalec operních hvězd, vlastně tak nějak znám pár tenorů, jako byl Pavarotti, ale díky blogu paní Beaty Krusic, jsem takovou perlu objevil.

20.2.2019 v 8:13 | Karma článku: 11.88 | Přečteno: 441 | Diskuse

Kristýna Burgerová

I muži mají své dny

aneb frustrace posledních dní, protože tohle může napadnout jen chlapa. Některé příběhy zkrátka nevymyslíš.

20.2.2019 v 8:00 | Karma článku: 25.04 | Přečteno: 911 | Diskuse

Iva Marková

Člověk chtěl, ale nemohl - to bylo na té době nejhorší

Jiří Kvapil byl v letech 1972-1981 jedním z nejlepších československých cyklokrosařů. Na kole najel tolik kilometrů, že by 15x objel zeměkouli.

19.2.2019 v 22:36 | Karma článku: 20.27 | Přečteno: 625 | Diskuse

Iveta Böhmova

Pane, vy jste vdova?

Ke vzniku nového života je potřeba spojení dvou buněk. Vajíčka, které nese genetické informace předávané matkou a spermie, která nese genetickou výbavu od otce. Jenže, to je teprve začátek...

19.2.2019 v 16:30 | Karma článku: 14.69 | Přečteno: 424 | Diskuse
VIP
Počet článků 1169 Celková karma 20.72 Průměrná čtenost 703

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více

Najdete na iDNES.cz