Ora et labora

Třetí představení v kavárně Liberál, třetí představení plno. Takže by se dalo říci. „Úspěch”. Měl jsem večer pocit, že tomu něco chybí.  

Až jsem si uvědomil, že ta improvizace, kterou jsem s Tomášem a Zuzanou
praktikoval byla hodně únavná. 

Vlastně v pátek večer, včera dvakrát, najednou jsem měl pocit, že vlastně
dělám terapii. Cítil jsem, že musím překonat ten počáteční odpor herců, coby
klientů, se kterým se někdy setkávám. Při jejich nejlepší vůli
spolupracovat. Odpolední zkouška jako taková, večerní představení, které se
sice povedlo, celkem klapalo, až na to, že Jana si zpřeházela při čtení
listy, ale vybruslila z toho decentně. 

Dorazili jsme večer domů, pustil jsem si slavný film: „El
Cid”. Ale nedokoukal jsem ho. Příliš patetický a naivní na můj vkus.
Unesu ledacos, ale tohle na mne bylo nějak moc. Sofia Loren a Charlton
Heston se sice snažili, ale nějak mě i takové hvězdy nezaujaly. Některé
filmy časem ztratí kouzlo. Je zajímavé, že většině knih, které jsem v mládí
četl, se tohle nestává. 

„Asi si budu muset legendu o EL Cidovi znovu přečíst. Četl jsem ji
kdysi dávno, měl jsem minulý týden chuť se podívat na něco podobného, ale
jak jsem zjistil, ne vždy vše vyjde, jak si člověk přeje. Stane se. Ale
jestli mi mimo samotného představení udělalo něco radost, tak zjištění, že
za ty skoro čtyři roky, co soubor funguje, se stalo něco opravdu zajímavého,
že se stal kompaktním, lidé nemají potřebu chodit pozdě, neumět text,
nenechávají se nutit. Prostě chtějí hrát, pochopili, že bez práce nic nejde.

Pak se zcela jinak zkouší, jinak hraje. Většina z nich jsou členy z
některých mých terapeutických skupin, ne všichni, ale i ti ostatní se
připojili a najednou člověk cítí, že co dělá v terapii, má smysl i v
divadle. Na začátku byl nápad, že udělám skeč při příležitosti vydání jedné
ze svých knih. Nápad jsem uskutečnil s dvěma profesionálními herci, což
vyšlo. Pak jsem začal přemýšlet, jestli bych byl schopný napsat hru jako
takovou, a už to šlo. 

Z lidí, kteří nikdy nikde nehráli, se postupně stávali herci, co
pochopili, že text je základ, s tím textem se potom dá pracovat. Ano, ve
svých hrách se držím dost toho, čemu říkám,,„ příběhy ze života” Hrajeme o tom, co kolem sebe vidím a slyším. Není nutné něco extra dramatizovat.
Život sám o sobě je dramatický a nemusím nic vymýšlet. Napsat pár dialogů,
monologů nechat lidi, aby si s tím nějak poradili a najednou je v sále
ticho, že nikdo ani nedýchá. Tady člověk pochopí, jak důležité jsou ty
prkna, co znamenají svět. 

Stůl, dvě lampy, živá muzika a už se jede. Jakou sílu má slovo, když je
správně vyslovené. Nahlas i potichu, jen sám pro sebe. Vlastně chápu, proč
se diktátoři všech dob tolik bojí slova vyřčeného, napsaného, slova, které
není jejich oslavou. A tohle je dobře. Člověk má svou svobodnou mysl,
kterou, když si nedá vzít, pak je díky své mysli svobodný. 

Teď v poslední době se zdá, že svět se obrací k nějakému zvláštnímu
fenoménu, co jakoby preferoval zmatek a nejistoty. Ale pořád jsou zde lidé,
kteří cítí, že láska je láska, ta je důležitá tak, jak říká apoštol ve svém
listě Korintským: a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, lásku bych
neměl, nic nejsem. Jen měď zvučící a zvon vyzvánějící. Uvědomuji si, jak tyhle slova, co přečkala tisíciletí, jsou důležitější, než všechny ty
příručky vlastního seberozvoje. 

Nic nového a lepšího pro sebe nevymyslím, než ono další slavné:
„Modli se a pracuj.” V latině ten slogan zní zvášť úderně.
„Ora et labora.” heslo bedediktinského řádu, který založil sv.
Benedikt. Vždycky, když čtu takové ty povídačky o tom, co všechno má Východ
navíc oproti tomu křesťanskému Západu, říkám si jen. „ Vaše vlastní
neznalost vás usvědčuje z tlachání.” 

Narazil jsem na takové tlachání jednoho takzvaného zenového gurua, co si
dovolil tvrdit, že na tom Západě ženská bez receptu neupeče ani koláč. Ale
na Východě, ta improvizace, to je, co ji šlechtí. No, myslím, že se jedná
jen o nedostatek vzdělání, alespoň v jeho případě. Pohrdání vlastní
kulturou, neznalostí křesťanských mystiků. A co se týče toho ostatního, dá
se říci, že mnozí „guruové” tohoto typu se samou duchovností ani
nenamáhali si ověřit, že člověk pokud odtáhne svou mysl při jakékoliv
činnosti na činnost samu, pak pracuje už v pravé hemisféře. 

V tom je kouzlo těch zenových mistrů, co podobně jako sv. Benedikt
trvají na tom, stejně křesťanský mnich, jako i zenový, že musí pracovat
rukama, aby zjistili, že sama činnost je nejlepší způsob jak vyprázdnit
mysl. Tohle ověřit není žádná zvláštní východní moudrost, to je jen obecná
lidská zkušenost. Ale chce-li mít někdo potřebu se cítit jako guru, zamíchá
pár zenových mouder, která pochopitelně platí, ale vypadají hodně tajemně, a
už prožívá satori. Neboli osvícení. 

Mám úctu ke každému, kdo došel svého poznání svou cestou. Ano, meditace
má svůj význam, ať ve smyslu křesťanském, nebo třeba v buddhistickém,
divadlo má svůj význam, modlitba má svůj význam, ale vždy je dobré se
podívat nejen, jak to dělají v Indii, ale třeba v Říčanech, nebo na Kladně.
Člověk se učí pořád. A pečení bábovky se naučí jedině pečením bábovek,
stejně tak jako se naučit číst v angličtině, znamená jen to, že se čte
anglicky. 

Samá práce a nic než práce. Slibem o jednoduchosti člověk kolem sebe
nikoho nezarmoutí. Leč, jsou triky, co ulehčí cestu, ale nezkrátí ji, ani
nezbaví nutnosti ji ujít krok za krokem. Na kursu kreslení mi ukážou
nějaké triky, nechají mě nakreslit něco podle návodu, jak na to, ale kreslit
a zlepšovat se budu už muset sám. Jo jo.