Způsob a tón. Aneb, jak jdem tím zdejším světem

Došla mi z Amazonu kniha: „How God changes your Brain” V češtině vyšla, jak jsem zjistil pod názvem: „Jaké prožitky mění náš mozek a tím i náš mozek.”

Pobavilo mne, že vydavatel zvolil název, ze kterého vypadlo slovo Bůh. Inu
v Čechách se toho slova mnoho lidí bojí, raději věří v něco. Přečetl jsem
několik stránek v anglickém vydání a slovo Bůh je docela hodně v textu
presentováno. Pořídím si tedy i české vydání, abych mohl porovnat jak se liší
překlad od originálu.

Jsem zvědavý, co se všechno dočtu. V té angličtině mi čtení rozhodně
nepůjde tak hezky lehce jako v češtině. Přemýšlel jsem dnes a vzpomínal na
ty dny, kdy jsem se učil číst a když už jsem uměl, jak mi přišlo divné, že
už nemohu zapomenout co ty písmenka znamenají. To, když už jsem uměl číst,
jak nás paní učitelka Cidliková, učila číst takzvaně jen očima, nesměli jsme
si nahlas slabikovat. Naštěstí slabikovat jsem uměl než jsem šel do školy.
Takže jsem se občas v první třídě nudil a provozoval různá alotria.

Umět číst a psát považuji za docela dostačující dovednost, protože s
těmito dovednostmi přijde libovolný jedinec k libovolnému vědění. Jsem tedy
vděčný základnímu školství, že jsem měl možnost se naučit číst a psát, pak
jsem k tomu přidal počítání. tedy umím napsat milostný dopis, stížnost a
spočítat si výplatu, přečíst bolševický plátek, abych věděl, jakou hovadinou
je komunismus. Ale lépe je si přečíst něco zajímavějšího, než jsou
bolševické plátky.

Ono, dnes ani nemusí číst člověk bolševické plátky, aby se
pobavil. Stačí, když si přečte některé úvahy
„státotvorných” novinářů, komentátorů, kteří vyzývají ke
klidu na práci, dožadují se spolupráce systémových stran, jak jim
říkají s „ANO”. Prý v zájmu národa. Zástupci zmíněného
hnutí litují, že s nimi zatím nikdo nechce jednat o podílu na vládě.

Inu, proč by měl? Lidé se obvykle spojí, když něco hrozí. Zatím
nic nehrozí, takže si jedeme zcela bezproblémově sami na
sebe. občané, politické strany. Ty, které se cítí ohrožené, hledají
spojence, ty, které jsou na vrcholu, mají pocit, že stačí prstíčkem
kývnout a už se všichni poženou na značky.

Na místě těch představitelů „poražených” a docela
urážených představitelů stran, bych také nejednal. Nadává-li mi kdo do zlodějů,
odpovědného za „marast”, který tady údajně je díky
mého vládnutí, mohu se klidně urazit a lehce trucovat.

Je bezva, že někdo přišel vyčistit za mě ten „marast“, ale
jaksi nemůže počítat s mou pomocí. Nakonec, kdo by k odpovědné práci
volal zloděje, podvodníka a hlupáka. Jen hlupák
Takhle ono je možné je volat, ale jaký z toho plyne
užitek? Jsi-li lepší, nebudu ti překážet. Ukaž co umíš. pokud
neukážeš, ledacos vyslechneš. Od „hlupáka, zloděje a podvodníka“. Život je těžký.

Tedy bych si počkal na ukázky něčeho lepšího, od těch nových.
Pominu klidně obavy z důsledků účasti na vládě, pro ty strany. Mám
na mysli, jak by to s nimi dopadlo v té „dělné koalici,”
kde je jednolitý tým, co vede neohrožený vůdce. I v tradičních
politických stranách jsou chytří lidé, a přes svou moudrost a
chytrost berou mnohé věci zcela pochopitelně osobně.

To jen v politických a psychologických pohádkách jsou lidé nad
věcí. Stačilo by mi, že mě někdo nazývá zlodějem, bezcharakterním
jedincem, co se chce jen obohatit. A s tím člověkem bych
nejednal. Minimálně do doby, než by se veřejně omluvil. Jak praví
asertivní pravidlo v takových případech.

Pane/paní do doby než změníte způsob a tón řeči, nemám se
o čem bavit.

Měli čtyři roky na to, aby ty, co jim tak nadávali, nechali
trestně stíhat, pokud něco takového věděli. Měli v ruce policii,
proti nim stáli oslabené strany, které jim neměly sílu čelit v
případě pravdivých obvinění. Neudělali nic. Jen se podle mého mínění vymlouvali. Za konjunktůru vážně nemohli.

Nadávali, zmanipulovali půl druhého milionů voličů, jenže jak je vidět, zmanipulovali jich málo. Mají tedy dvě možnosti. Omluvit se, nabídnout
satisfakci. Poté se zkusit slušně dohodnout, nebo zkusit vládnout sami. V
menšině. Ale na podstatně kratší oprati, než mysleli.

Pořád se ukazuje, že se vyplatí být slušný, když stoupáme
nahoru. Protože tam nahoře nemusí být až tak příjemně, když jsme
sami a až se budeme vracet, tak budeme potkávat ty, co stoupají
vzhůru. Ne vždy potkáme ty, co zapomínají a jsou velkorysí. Hra na
vítězství má tyhle důsledky. Vyhrajeme, získáme mnohdy pocit, že
jsme nezdolní a nesmrtelní, a najednou zjistíme, že nezdolnost a
nesmrtelnost se nekoná. Poražený protivník se vzpamatoval sebral
síly, uzavřel nové koalice a najednou jsme biti jako žito.

Jasně, ten pán, co je momentálně presidentem, může říkat, že v
případě předčasných voleb by to pro ty poražené mohlo dopadnout
hůře. Může to říkat, může si takové věci myslet, ale určitě to
neví. Jako neví, jestli ještě bude presidentem až ty předčasné volby
budou. Já to nevím, jako to neví nikdo. Lidé jsou občas
nevypočitatelní a ne vždy odhadnutelní.

Tak jsem si zafilozofoval nad tím lidským údělem, co je obzvlášť
těžký, když je mnohý jedinec přesvědčen, že jen vítězové jsou ti
nejlepš, a vítězství má sladkou, přesladkou příchuť. Někdy stačí jen
nehrát na vítězství a člověk neprohraje, do problému se nedostane,
ale to je veliká zralost a veliká moudrost. A pokušení dát to druhým kompletně sežrat je někdy fakt moc velké. Jo jo.