Podzim podzim přichází

Podzim přichází a s ním i podzimní počasí a smutky. Oznámila mi má sestra, že zemřel její první muž, táta jediné mé neteře. Tak už to v životě chodí. Rodíme se, umíráme.

Neviděl jsem Jožku asi pět a čtyřicet let. Naposledy, když jsem je
byl navštívit v Rýmařově, kde tehdy jako mladí manželé bydleli. Pak
už se sním po rozvodu stýkala pravidelně jen neteř. Naštěstí se nezřekla ani
ona jeho, ani on ji. Tak, pokoj jeho duši a světlo Věčné ať mu
svítí. Amen.

Měla neteř aspoň tátu a byla ušetřena osudu dítěte bez otce. Jak je
dnes, mnohdy častěji, než je zdrávo, zvykem. Děti jsou bez otce a
nikomu to nepřijde divné. Hlavně ne matkám, které mají potřebu si
vyřídit s otci svůj mindrák z nepovedeného manželství. Případně
otcové, co se rozvedou, ztratí se a zapomenou na své děti. O
matkách, co si pořídí děti a otce nedají ani napsat do rodného listu
dítěte ani nemluvím. To už je zcela jiná kapitola.

Život není divadlo, kde se napíše scénář, když se nehodí, upraví
se a hra jede dál. Občas v životě mnohé nemáme ve své moci a musíme
se jen smířit s danou situací. Smířit se, je pro mnohé sprosté
slovo. Nechtějí se smířit se stárnutím, s vlastní smrtelností,
doufají, že život nějak oblafnou. S jistotou se dá říci, že
neoblafnou. Stáří zaklepe na dveře a žádná plastika ani řeči o
nestárnutí s tím nic nenadělají.

Podobné je to s koncem lásky, volebními výsledky, nebo
počasím. Naše lásky nám zamávají, hledají si jiné objekty k milování
a my si tak můžeme leda zazpívat: na shledanou krokodýle,
na shledanou kajmane, žádná láska není věčná, každá jednou
pomine. Volební výsledky jsou takové jaké jsou a jen
revoluce může změnit situaci. Bohužel revoluce většinou nic dobrého
nepřinášejí. Aspoň ne v politice.

Zestárneme, máme pocit, že to bylo všechno včera o ono je to
čtyřicet sedm let, co má sestra, jako skoro osmnáctiletá,
vdávala. Neteř se také jako osmnáctiletá vdávala. (Po kom ty děti
jsou?) Aby se má sestra v sedm a třiceti stala babičkou. Dnes se
třiceti sedmileté ženy stávají poprvé matkami. Mnohé mají pocit, že
ještě příliš brzo. I takové věci se dějí.

Čtu si úvahy povolební. Zdá se, že si mnozí ještě nestačili
uvědomit, že volby proběhly jak proběhly, národ, tedy část národa si
vybral, tedy národ bude mít jen, co si zaslouží. Počkáme na věci
příští. Nikdo nevíme, co bude, kam se věci hnou. Také jsem si přál
jiný výsledek. Je takový jaký je. Často říkám klientům. „Můžu
si myslet, že vím jak něco dopadne, ale jsou to pořád jen neověřená
proroctví.” Bible říká: Nevíme dne ani hodiny.
Nevíme.

Sleduji vyjádření politiků, čekám s čím kdo přijde, stejně mi nic
jiného momentálně nezbývá. A co bude za čtyři roky. Vždyť netuším,
co opravdu bude za čtyři dny, nebo hodiny. Šel jsem kdysi do práce,
v roce 1991, natíral jsem zrovna dveře u farního kostela
sv.Františka, kam za mnou přišel tehdejší vedoucí severočeské
krajské kanceláře KDU-ČSL Jirka Záruba a nabídl mi post vedoucího
okresní kanceláře KDU-ČSL.

Ráno jsem byl živnostník, co se po odchodu od plavby živil
opravami bytového fondu, odpoledne jsem byl vedoucím v politické
straně. Jako vedoucí okresní kanceláře jsem se ovšem stejně musel
živit i prací, neb plat byl fakt mizerný. Titul byl honosný. Vydržel
jsem v politice dva roky, než jsem zjistil, že politika pro mne
není.

Byl jsem v životě ledasčím. Nenudil jsem se. Ani dnes se nenudím,
práce hodně, zábavy také dost, ale co bud, nebo nebude, to opravdu
nevím. naučil jsem se čekat, občas tomu osudu napomoci, ale ono
napomáhání jde jen někdy. V živtě podobně jako na lodi. DFokud
fungují stroje a kormidlo, dá se říci, že má tu loď člověk pod
kontrolou.

Ale počasí a stav vody v žádném případě. Párkrát jsem
stál, jak jsme říkali: Zimu, nebo malou vodu, někde v přístavu a
mohl jsem akorát čekat, až zima povolí, ledy roztají a nebo
dostatečně naprší aby se dalo plavit.

Plavci měli pořekadlo. Málo zmohu proti Bohu. Tohle
opakovali i kovaní bolševici. Těch sice moc nebylo, ale i ti peníz
sv:Vojtěchovi stojícím nad Dolním Žlebem vždy hodili. Aby je cestou
ochraňoval a dal jim vydělat. Naposledy jsem cestoval kolem něj v
roce 2014 cestou podle Labe do Hamburku. Šel jsem pěšky po
cyklistické stezce vedoucí z Krkonoš až do Hamburku. Tak jsem také
hodil peníz do vody, aby mě ochraňoval. Pochopitelně připojil i
modlitbu.

Do Hamburku jsem nedošel, už mi to tak nešlapalo, jak jsem
doufal, ale i tak cesta podle vody to byla hezká. Tak trochu jsem se
vrátil do mládí. Na Labi sice lodí minimálně, ani jsem netušil jak
velký úpadek plavba prodělala. Když jsem odcházel, zdálo se, že
„šífort navždy!” Jak je vidět, mýlil jsem se. A nejen
já. Šífort jen občas a málo. Jo, kdo co může říct, že bude? Jo
jo.