A já jsem ten koho ty vosy kosí

Vždy, když dorazí šarmantní dáma středního věku na konzultaci a vyjeví mi, že ona nemá problém, ale její partner o deset a více let mladší. Ten má problém. Lehce se zachvěji. Čeká mě těžká práce.

Neb, on se způsobně a neodkladně opíjí, kde může, ona ho miluje, bez něj žít nemůže, co i chápu, láska je mocná čarodějka, a nevýhybá se nikde a nikomu, pouze v duchu neviditelně vzdychnu: „Ach jo, už je to tu zase.” Vím, že pokud se podaří, gentlemana dostat do léčby, většinou se rozejdou.

Buď on zjistí, že, když už mu alkoholický opar nezahaluje skutečnost, ona šarmantní dáma má více vrásek a zvyků jeho matky, než je mu milé. a opustí ji. Většinou jde do druhého extrému a najde takovou, která mu z fleku může věkem dělat dceru.

Nebo ji miluje, vrásky mu nevadí, stále mu voní, leč se už nechová jako nezvedené dítě, takže ona už ho nemůže vychovávat, neb se on chová jako dospělý, a ona přesně v duchu berneovské tradice, ztratí svůj zisk, který spočívá v tom, že dokud pil, byla ona lepší. Neb vždy zachraňují ti lepší, schopnější, co nepijí, vzorně plní své povinnosti, berou na sebe povinnosti i opilce, sklízí tak slávu a obdiv okolí, což najednou ustane.

Ona tedy začne vyvádět, pokusí se dostat situaci tam kde kdysi byla. Jeho do pořízené situace, do role malého, neschopného chlapečka, který musí být vychováván, opečováván. Co je však hlavní, musí být neskonale vděčný za onu péči.

Vděčnost z jeho strany ustane, díky změny chlapce v muže. Stal se dospělým mužem, který nemá potřebu být vychováván. Má-li matku, přestane ho bavit těžké soupeření dvou matek, z nichž jedna je pravá, druhá alternativní, leč stejně výkonnou, starostlivou. Soupeření mezi matkami je vskutku bezskrupulózní. Kam se hrabe soupeření mladé nevěsty, jak se kdysi přišlým děvčatům do rodiny říkalo, s matkou muže, neboli tchyní.

Tohle soupeření je válka na širém moři, kdy se setkají dvě bitevní lodě a pálí se ze všech zbraní. Munice hned tak nedojde a děla se tak snadno neopotřebí. Muže přestane ta válka bavit, uchýlí se do ústraní, zařídí si svůj život, opustí matky, a vydá se do světa za štěstím.

Ještě je jeden pravděpodobný scénář. Chlapec se nezlepší, bitva pokračuje, pak alternativní matka dospěje, díky terapii, stane se dospělou ženou, která usoudí, že tohle nemá zapotřebí. Dospělá žena ukončí válku a zachraňování hošíka, který nehodlá nijak dospět a matce nechá synáčka, ať si s ním dělá co chce. „Může si ho dát vycpat a zarámovat.” Jak pravila jedna dáma.

Jak je vidět, život terapeuta není jednoduchý. Ale mám už nacvičené různé strategie, které kombinuji a upravuji podle potřeby, protože každý z těch účastníků, nikoliv zájezdu, ale vztahu, potřebuje podporu, pochopení, naprosto žádné souzení a porozumění. Jen je někdy velmi obtížné se pohybovat mezi tou palbou.

Občas se viníkem stávám já. Buď, že jsem to mamince nevysvětlil, na ženu jsem byl příkrý, jeho nechápu, partnerka si myslí, že bych měl jemu víc domluvit. Stížnosti ze všech stran. Ale když se terapie povede, nastane příjemný pocit dobře odvedené práce. Jenže tenhle pocit je jen občas.

Jasně, nemůžu mít krůtu každý den. Přejedla by se a navíc, občas si člověk musí zažít něčeho jednoduššího. Když je pořád světlo, teplo, tak to jeden vlastně ani neocení. Tma a chlad přijdou vhod. Život a terapie není pořád zábava. Jo jo.