Podle vaší víry...

Napsal jsem v krátké době dva blogy o víře. Jeden blog, o takové té víře: „Věř a víra tvá tě uzdraví.” Druhý o víře, že jsou lidé, které si Bůh z nějakého neznámého důvodu vybral.

Když říkám z neznámého důvodu, tak tedy z neznámého důvodu, jen a jen lidem. On sám ví. Jsou děje v mém osobním životě, pro které nemám vysvětlení a pokud se cokoliv snažím vysvětlit, vše kulhá. Tedy nevysvětluji nic. Nevysvětluji, protože nevím. Jen věřím, že Bůh si tak přál.

Zažil jsem situace, kdy bylo všechno beznadějné a zdálo se, že nevede cesta ven. Aby se nakonec, ano úplně na konci objevila cestička, která vedla z beznaděje. A rozhodně tomu nebylo proto, že bych byl tak vzorný a správný. Spíše naopak. Byla mi prokázána milost.

Dokonce ani ta moje víra nebyla bůhvíjaká. A přesto se staly věci, které celou tu situaci změnily z beznadějné na nadějnou. A lidé kolem mne říkali: „Parchanti mají pořád štěstí.” A přitom, já osobně jsem neměl pocit, že mám nějaké zvláštní štěstí v životě. Pouze jsem přijal tu změnu reality, že v tuhle chvíli ještě nekončím.

Takže, co se týče toho, proč se děje to či ono, na základě víry, jsou jenom mé domněnky, představy. Myslím si, že… a dál vlastně nevím nic, jen si myslím. Ano, mohu přijmout tvrzení, že to či ono se stalo protože se někdo modlil, a je docela na místě otázka, proč se tak nestalo stejným způsobem, těm, co se modlili také? Někomu ano, někomu ne. Z lidského pohledu nespravedlnost. Spravedlivý Bůh, by měl, podle mínění většiny měřit všem stejně. Jenže, milost, nerovná se spravedlnost.

Nejsem schopný odhadnout jak velká intenzita míry je třeba, aby člověk změnil svůj zdravotní stav. Jaká intenzita víry je nutná, aby člověku byla poskytnuta milost a odpuštění, ze strany té moci, které říkáme Bůh. Přesto, pořád mám jisté vědomí, že milost není něco, co si člověk musí nutně zasloužit svými činy, ale je mu poskytnuta z nějakého jemu neznámého důvodu. Jednomu ano, jednomu ne. Z lidského hlediska těžko přijatelné a pochopitelné.

Víra je víra, ale není to jistota. S vírou něco začnu dělat s stane se, že stejně dílo nedokončím, přes veškerou víru a přání. Lidé z domova odcházejí s vírou, že se večer vrátí domů a najednou do nich narazí auto přijíždějící zezadu, protože řidiče přepadl mikrospánek. Byla ta jejich víra malá? Co se vlastně stalo a proč zrovna jim? Nevíme.

Nevíme kdo jsme, kde jsme se tu vzali, jaký tu máme smysl. Z hlediska z vyznavačů evoluce jsme možná jen omyl. Náhoda. Potkaly se dvě chemické substance, spojily se a hle, je tu inteligentní život. Z hlediska kreacionistů, cílený záměr.
Na počátku bylo slovo a to slovo bylo u Boha , a to slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze něj a bez něho nepovstalo nic, co jest…
Říká Evangelium podle Jana. Náhodná chemická reakce, velký třesk, a nebo cílený záměr? Možná je ta hypotéza o tom velkém třesku pravdivá, ale možná, že tu reakci spustila nějaká suprasíla, jak kdysi na jedné přednášce pravil doktor Grygar. I ta vědecká hypotéza je založena na víře.Na víře, že ta hypotéza je správná. Pro někoho je velký třesk blud, stejně jako pro někoho je ono Evangelium blud. Uvidíme.

Byly doby, kdy jsem věřil, že je třeba klientovi poskytnout maximum informací, maximum podpory a pomoci. Nemohl jsem uvěřit, že stačí jen poslouchat. Nechtěl jsem věřit, že je možné, že lidé, které někdo poslouchá, jen poslouchá se najednou zklidní, najednou dokáží vidět věci, které nikdy předtím nebyli schopni vidět. A jen tím, že jim někdo naslouchá, oni vidí. Pak jsem zažil na sobě, ten zázrak, že mi naslouchal člověk, nesoudil mě, neradil mi a můj život, pohled na život se měnil. Měl jsem víru a důvěru.

Poslouchal jsem včera jednoho klienta. Chytrý člověk, možná chytřejší než já. Povídali jsme, mluvil na přeskáčku, což mi nijak nevadí, já mluvil na přeskáčku, a on se najednou zeptal: „No a kdy tedy začneme mluvit o tom mém pití?” Musel jsem se usmát, protože o tom jeho životě s pitím a abstinencí jsme mluvili celou tu dobu. Jak se mu žilo s pitím a jak se mu žije ten měsíc, co nepije. Jen jsem ho poslouchal, občas jsem mu něco řekl. Na přeskáčku. Tak občas něc řeknu. A dokonce se má řeč klientovi nelíbí.

Odcházel docela klidný.Prý i něco objevil. Ani jsem mu nic neporadil. Přišel před časem s jistou důvěrou. Jen na doporučení jedné naší společné známé. Co s ním bude dál, nevím, je na něm a je v jeho možnostech svůj život změnit. To je pro změnu má víra a důvěra v jeho schopnosti.

Kdybych měl vysvětlit, jak přesně tohle funguje, asi bych neuměl. Ale funguje. Teorií je kolem toho několik, žádná z nich mne tak zas neoslovila, abych ji zcela věřil. Ovšem, je docela možné, že říkáme-li něco s důvěrou druhému člověku, s důvěrou, že nám naslouchá, tak možná stejně tak ona důvěra funguje i v případě rozhovoru, kterému říkáme modlitba, k tomu neznámému Bohu.

Bohu o kterém může mluvit jen v tom smyslu, že o něm nic nevíme a jen věříme, že existuje, že nás miluje z a z toho důvodu nám naslouchá a někdy k nám posílá ty své pomocníky, jimž říkáme svatí,kterým dává možnost, být užiteční. A v tom spočívá ta milost, že najde pro ně využití a tím jim dá tu blaženost. Nakonec, většina lidí dělá ráda dobré skutky. Někoho vyslechnout je někdy dost dřina, a možná, že by se to mohlo počítat mezi dobré skutky. Možná.

Jak říkám, nevím jaká intenzita víry je nutná k tomu, či onomu, ale vím, že občas místo ukecané víry je dobré něco udělat. A tím skutkem projevit tu víru.  Jak říká vtom starém vtipu, Bůh tomu žebrákovi, co se modlí aby vyhrál v loterii. „Přestaň kňučet a kup si los!Když si ho nekoupíš, jak ten zázrak mám udělat?” Ale většinou je tomu tak, jak je v níže uvedeném citátu. Jo jo.

Věříte, že to mohu učinit?“ Řekli mu: „Ano, Pane.“ Nato se dotkl jejich očí a řekl: „Staň se vám podle vaší víry!“ A jejich oči se otevřely. Evangelium podle Matouše – 9. kapitola, verše 27