Dal jsem vydělat Českým dráhám. Jel jsem se svou láskou do Děčína vlakem. Jel na čas a stál nás asi tolik, co by nás stála cesta autem.
Ale kdybychom jeli čtyři, už by byla cesta vlakem, oproti autu, prodělečná. Občas mám takový zvyk počítat. Sice stejně nic neušetřím, neb co ušetřím na jednom, utratím na druhém. Věčný kolotoč, který mi neumožňuje nadměrně zbohatnout.
Děčín v letním skoro slunci byl hezký. Sestra mě sice nechala čekat, protože kolony aut brzdily její úsilí. Okresní město a problémy, jako velkoměsto. Podobně přibývající plechové haly na místech, kde bylo kdysi buď pole, nebo jiné hospodářské budovy. Zděné. Inu, modernizaci nikdo neunikne. Ošklivosti z ní plynoucí, jak se zdá také ne. Včetně nedostatku míst na parkování. Z toho důvodu se zase vyplatí jet vlakem.
Prošli jsme se kousek po obědě, když jsme probrali ten světa běh, s mou láskou, sestra šla nakupovat, po pěší a cyklistické stezce kousek kolem Ploučnice. Ploučnice je řeka, co se pod děčínským zámkem vlévá do Labe. Má oblíbená řeka s krásnými místy, kam jsem se dlouho a dlouho chodil koupat, otužovat a na procházky s krásnými děvčaty. Tedy pokud nebyla líná ta děvčata na krok. Ta stezka byla ukončena dočasně plotem, který nám bránil jít dál.
Opravovali tam most přes říčku a tedy jsme se kousek vrátili. Pak šli jinou cestou zpět. Přes bývalé koupaliště, kde údajně bylo původní město, tedy na Mariánské louce. Koupaliště po povodni v roce 2002 zrušili. Uvedli louku údajně do skoro původní podoby. Seděl jsem na lavičce a přesně v duchu viděl, co kde bylo. Tam skokanská věž, tam bazény pro děti, tam dřevěná restaurace, kde jsme sedávali, na kytary hráli, tedy ti, co uměli, zbytek zpíval. I ti, co zpívat neuměli. V davu vše splynulo do chóru.
Nic z toho nezbylo, jen ta Mariánská louka. A ty stromy. Ty tam jsou a dělají to místo krásné. Prošli jsme se, uviděl jsem své rodné město, ne všechny změny se mi líbily, ale tak už jde život. Musíme se občas smířit se změnami. Nebo nemusíme, leč nic tím nesmířením většinou nedosáhneme. Změny se jednoduše dějí. Ať chceme, či nechceme.
Před odjezdem, kafe v restauraci u Mostu. Bývalé to cikánské putyce, kam si údajně člověk musel vzít baterku, jak tam bývalo černo. Tak pravil Honza Vávra, kapitán ze ZKMR, tedy zadokolesového motorového remorkéru „Orlík.” jež tam rád chodil. Asi dvakrát jsem tam s ním byl, když jsem u něj dělal turnus, nebo dva jako loďmistr. Ale nebyla to má oblíbená štace. Chodíval jsem za děvčaty jinam. Honzovi se tam náramně líbilo. „Inu, proti gustu žádný dišputát,” jak praví klasička.
Ukazoval jsem své lásce různá místa na řece, říkal ji: „Tady kotvily parníky a zadokolesa, čluny většinou támhle, u téhle hráze bylo loďmi vyboucháno. Tady na tomhle místě se točily parníky a zadokola. Strčily špičku, nebo zadek do ouplavu, zastavil na místě, špičku když, se točil po proudu, tak opřel o písek a proud udělal zbytek.
Poslední zadokolesák Beskydy na Labi
A nic z toho nezbylo. Až umřeme, my co jsme ještě jezdili, nikoho ani nenapadne, že pod děčínským mostem, proplula každých sedm minut loď.” Ptala se mne, jak dlouho jsem jezdil. Říkám ji: „Pouhých patnáct let. Šest a dvacet let jsem pryč.” Patnáct let je dost, ale na plavce je patnáct let málo. Většina plavců, mělo šífort, jako celoživotní povolání. Poznamenala, že i já jsem vlastně nikdy neodešel. Protože, co mne zná, tak o plavbě mluvím hodně.
Něco na tom bude. Přeci jen bylo to povolání, které mělo a má svoje specifika. Odkázáni na vodu, voda nás živila, určovala a dost rozhodovala o našem čase, životě jako takovém. Byli jsme šífři. A i když po roce 1990, nás většina skončila, živíme se jinak, těmi šífry jsme tak nějak zůstali. Šífr=plavec.
Ve Štětíně, kolem roku 1986
Lodě jsou krásné a rozmarné. Žádná není stejná. I když jsou takzvaně sesterské. Musí jim šífr rozumět, musí s nimi zacházet opatrně a pečovat o ně. Potřebují dost vody pod sebou. Neb, když loď drncá, tak je malér. Velký malér většinou. A na říční lodi musel každý umět co nejvíc. Řídit loď, udržovat loď, znát řeku a přiměřeně mít k lodi i řece respekt. Protože ten kdo neměl respekt, ten toho moc nenajezdil.
Tam jsem pochopil, že se chce-li plavec být moudrý, učí se řemeslo, učí se každý den. Jak na lodi, tak mimo loď. A kdo si myslí, že umí všechno, ten na svou pýchu dojede. Ale tak leda na kopec, jak se říkalo, když loď nasedla na mělčinu. Řeka tomu frajerovi prostě ukáže. Jak kdysi napsal Mark Twain, coby bývalý kormidelník na Mississipi. „Znalosti o řece jsem zapomněl, ale potěšení z toho, jak se řídí loď, ne…”
Poprvé v Hamburku 1976
Ano, hodně jsem toho také o řece zapomněl. Kilometráž, mosty, přívozy. Hodně se toho změnilo. Ale ten pocit, když stojí člověk u kormidla, ať na člunu, na motoráku, nebo zadokolu, ten se zapomenut nedá. Tak vytáhneme kotvy, odvážeme lana a jedem. Jo jo.
Beskydy se točí v Děčíně v ouplavu. Loďmistr na kolnici hlídá aby to klaplo. Kdo umí, ten umí.
