Pranostika mluví jasnou řečí. „Svatá Anna, chladna zrána.” Ochladilo se, to jo, ale nic dramatického. Běžné středoevropské léto.
Mám docela rád tyhle léta. Občas hezky, občas prší, tráva zelená, pole žlutá a hnědá. Sklizená, zoraná. Překvapilo mne, když jsem v roce 1993 sestoupil z Pyrenejí do Španělska, cestou na Gibraltar, že jsem většinou viděl dvě barvy. Hnědou a žlutou. Hory, přes které jsem potom šel byly většinou suché a holé.
Člověk tak nějak tuší, že Španělsko je Středozemí, takže zimy mírné,tedy prý v horách ne, ale srpen, což byla právě ta doba, kdy jsem přes Španělsko kráčel, hnědé, žluté, a zelenou jen tam, kde se zavlažovalo. Ale centrální Španělsko mne fascinovalo. Vesnice jako z románu, kostely, kláštery na kopcích, hrady, bílá města. K moři jsem přišel až vlastně u Gibraltaru. Nádherná země.
Jen domluvit se byl problém. A ty dvě barvy. Pořád mám spojenou zelenou s kopci, právě z té střední Evropy. Vědomí, že kopce jsou zelené, zalesněné, nebo jsou na nich vinohrady. Jako v Německu, nebo Itálii. Pak jsem si zvykl. Takže mám rád tu střední Evropu, kde nebývá většinou moc horko, ani moc zima, spíše tak akorát. Nějaký pozůstatek z toho selského základu, který v sobě díky předkům mám, že je sice hezké, když svítí slunce, ale v zájmu života je dobré, když občas naprší a je dost vody a díky tomu i zeleno.
Byl jsem leckde, ale přeci jen, nejvíc jsem prochodil bývalé Československo, a pak už jen Země koruny České. Jak jsem ještě v dobách svého mládí slýchal a četl tenhle název. Čechy, Morava a Slezko. Název Česko pořád nějak nemusím. Je škoda, si myslím, že jsme opustili zemské uspořádání. Ty země měly tradici, podobně jako mají tradici v UK, Anglie, Skotsko, Wales, Irsko. Tedy to severní. Jeden stát, několik zemí. Všichni jsou odněkud. Ona ta rivalita má něco do sebe.
I když, Anglie, Skotsko, před dvaceti lety, když jsem jimi procházel poprvé, se dost změnily. Naposledy jsem byl v Británii na návštěvě u kamaráda. Žije tam dost dlouho. Povídal, že k horšímu, má pocit. Ale to je jejich věc, mě může být líto, že končí ta stará dobrá Anglie, jak jsem o ni čítal, nebo viděl ve filmech. Jestli je pravdou, že část britské mládeže opouští ono dědictví otců, díky multikulturalismu, tak Bůh s nimi.
Ale nakonec, oni v tom žijí a budou žít. Jen bychom si neměli nechat vnutit jejich postoje tady doma. Svět se mění. On se tedy měnil stále, jen některé ty změny zřejmě nejsou zas až tak k lepšímu, jak se nám pár polovzdělanců pokouší namluvit. Ono něco rozbít je snadné, ale uvést do provozu něco skutečně funkčního, už je horší.
Ano, malým dětem můžeme dát hračky jak na hraní, tak na zkoumání. Dětí rozbíjejí hračky i tím že zkoumají, jak jsou sestavené. učí se tím. Ale dát na hraní stát, světadíl dětinům, co nikdy nedospěli a mají pocit, že jsou vševědoucí, je dost riskantní. Chápu, že taková genderová aktivistka, mezi třiceti až čtyřiceti, co nemá děti, ani chlapa, může mít pocit, že zná všechny odpovědi na všechny otázky, ale její pocit, nikoho neopravňuje k tomu, aby ji svěřil společnost a nechal tu společnost kompletně překopat, podle jejích představ.
Jsem starý, bílý muž, co údajně nepochopil, že doba bílého muže skončila.Jak mne nazval jeden klient, který si sice neuměl poradit sám se sebou, ale věděl jak má svět vypadat. Jak žít se ženskou nevěděl, docela rád poslouchal mé postřehy, k jeho vztahové situaci, dokonce mu podle jeho přiznání, hodně prospěly, ale když jsem vyjádřil názor, že zrovna minarety místo kostela nejsou moje priorita, opustil mne jako terapeuta. Nerozumím prý světu. Inu občas mnohé zklamu tím, že se řídím zkušeností, nikoliv teorií.
Musím říci jedno. Když se ohlédnu zpět, celý život mne ovlivňovali lidé, žijící kolem mne. Lidé vzdělaní i méně vzdělaní. Pokud jsem dal na jejich zkušenost, která byla ověřena staletími, tradicí, plus jejich způsobem života, nikdy se mi nevedlo špatně. Pokud jsem neposlechl, byl jsem chytřejší než staletí a zkušenost, pak jsem měl trabl. Dost velký.
Sledoval jsem včera na YouTube dokument o výrobě mečů. Japonských katan. Zazněla tam věta. „Ti staří výrobci mečů možná neznali chemii, ale jejich zkušenosti a tradice postupů jim umožnila výrobu nejdokonalejších mečů v historii lidstva. Zkoušeli, hledali metodu, našli a pak neměnili. Staletí zkušeností. Moderní metalurgie nic takového vyrobit nedokáže.
Moje matka, moje tety, neměly žádné psychologické vzdělání, ale když řekly o jiné ženě. „Chová se jako čubka.” Mohl jsem si být jistý, že ta žena nebude nejlepší volba pro jakéhokoliv muže. Jakmile opustíme zkušenost, nedáme na ni, pak doplatíme na svá rozhodnutí. Jistě jsou technické věci, které lze vylepšit, ale vztahy mezi lidmi, to je velmi křehká věc, se kterou si není radno zahrávat.
My si s nimi zahráváme a poskytujeme sluchu těm, kteří o vztazích vědí málo, ale jejich teorie o spolužití různých kulturních společenstvích, vydávají za jasnou pravdu, o které se nediskutuje. Viz ten výše uvedený klient. Opakovaně si nacházel rizikové ženy, opakovaně selhával a přesto měl pocit, že ví jak by spolu měli lidé vycházet. Především lidé různých kultur a náboženství. Jedna věc je vědět, druhá realizovat. Zkušenosti ukazují, že ne všechno je možné. Problém vidím v jedné základní věci. Ti teoretici, neumějí jednu základní komunikační věc. Naslouchat.
Nenaslouchají a okamžitě hodnotí. Nerozumí sami sobě, protože neumí nejen naslouchat druhým, ale především sami sobě. A tak, když se dočtu, že vedení nějaké university sundalo fotografie zakladatelů oboru, pak bych těm co se těch fotek tak bojí, řekl:
„Bojíte se fotografií, těch, díky nimž můžete studovat tenhle obor, na téhle universitě. Založili ho, byli bílí, protože v té době vaši předci žili ve hliněných chýších někde v Africe. Za tu chýši a za to, že vaši předci neuměli číst ani psát, ti zakladatele nemohli, stejně jako za tu skutečnost, že tahle disciplína se tam neučila.Ona se ta disciplína neučila nikde jinde, než v Evropě. Bílá společnost vám možnost dala. Dobrovolně. Máte tedy problémy sami se sebou a vyžadujete, aby se lidé kolem vás, vašim problémům přizpůsobili. Nakonec se vám stane, že narazíte na ty, co nebudou ochotni se přizpůsobit. Co potom uděláte? Vlastně neumíte žít sami se svými pocity, jak tedy chcete žít s druhými lidmi?” Nerozumí sami sobě, jsou jako děti, co mají pocit, že svět je kvůli nim a nechtějí se ptát sami sebe, co oni by mohli udělat pro lepší domluvu. Jo jo.
