Probudil jsem se a vzpomněl si na své ochotnické divadlo. Píši si pro něj své texty, které mi moji přátelé občas zahrají. Ochotnicky. Jediný cíl, který mám, je asi ten, že rád vyprávím své příběhy.
Vyprávět příběhy je činnost zřejmě stejně stará jako je lidstvo. A stále stejně oblíbená. Od dětství jsem díky svému otci sedával po hospodách a poslouchal historky, příběhy, setkával se s lidmi, kteří měli, co říci stejně jako s lidmi, co neměli, co říci a jen blábolili.
Dodnes vidím ty figury, co se pohybovali po děčínských hospodách. Podobali se jeden druhému a zároveň byli dost odlišní. Intelektuály, rváče, dlaždiče, opíjeli se svorně, vedli podobné řeči. Nadávali na komunisty, zároveň se jich báli. Můj táta se znal s kde kým. Měl paměť na jména, podobně jako měl paměť na jazyky. Jít s ním po ulici znamenalo vnímat sérii pozdravů, neb zdravil a byl zdraven téměř každým druhým.
Díky téhle škole života jsem získal jistou znalost lidí. Vlastně jsem si tuhle schopnost uvědomil až ve své terapii a později v psychoterapeutickém výcviku. Možná proto, jsem už v mládí přežil i v kolektivech, kde se nevyplatilo dávat najevo slabost. Člověk musel umět zaujmout postoj a musel umět číst v lidech, kteří byli opravdu nebezpeční.
A možná z toho důvodu jsem nebyl a dodnes nejsem fascinován, jako mnozí lidé, intelektuálně založení, tím světem putyk. Světem feťáckých bytů, světem galerky. Měl jsem dlouho šanci ho sledovat střízlivý, což je výhoda proti tomu, když se člověk s nimi společně opíjí. Dodnes, když už dávno se nepohybuji po světě putyk, dokáži bezproblémově přečíst, kdo je kdo. Agresor, psychopat, slaboch, co umí využít své slabosti k manipulaci druhých, nejistí lidé, kteří se maskují arogancí. Atd.
Chápu, že pro mnohé intelektuály je tenhle svět fascinující. Navíc, většinou, aspoň v době, kdy jsem se po těch putykách potuloval, byli na jednu stranu předmětem obdivu, na druhou stranu posměchu, ale toho obdivu bylo víc. Většinou převyšovali ty dlaždiče, zedníky, soustružníky a další svojí slovní zásobou, přehledem. Takže se tam cítili mnozí dobře. Mezi slepými, jednooký králem.
Viděl jsem příliš mnoho bývalých celebrit, dnešním jazykem řečeno, kteří kdysi něco znamenali a najednou byli nikým a ničím. Mnoho slavných boxerů, mnoho slavných fotbalistů, umělců okresního formátu, co mohli někde být, ale nebyli. V hospodě znali odpověď na každou otázku, uměli řešit všechny problémy, jen ne ty svoje. Z toho důvodu ti lidé, když na mne narazí, mají se mnou problém.
Vykládají mi kdo byli, kým ve svých představách jsou a já se jich zeptám: „A teď jste kým, kdo vlastně jste?” A podobně jako kdysi já sám, najednou oni uvidí aspoň kousek té reality. Kdo jsou a čím jsou. Doopravdy. Najednou přede mnou nesedí katolický kněz, člen Akademie, nebo bývalý reprezentant, či skvělý řemeslník, ale jen a jen opilec, feťák, nebo gambler, který ukradl i svým vnukům peníze z kasičky. A celý ten „barevný” svět najednou zešedne.
A chápu, že jiným intelektuálům, co se pohybují zase ve světě mezi sebou, se zdá že znají odpovědi na všechny otázky celého světa, když náhodou narazí na svět putyk, získají pocit, že převyšují všechny kolem sebe. Dva extrémy. Svět putyk a svět kaváren, jak se dnes říká. A mezitím svět obyčejných lidí, docela slušně vzdělaných, kteří se sice liší od sebe mírou vzdělání, ale nikoliv mírou poznání. Umí řešit své problémy, nikdo se o ně nemusí starat, nikdo jim nemusí říkat, co a jak mají dělat. Ti jsou sice předmětem pohrdání jak těmi kavárenskými, tak těmi z putyk, ale jim je ten posměch celkem lhostejný
Ti obyčejní, se jen usmívají těm plkům z putyk, stejně jako se usmívají spasitelským úvahám intelektuálů z kaváren, kteří vykládají svět. Vykládají svět, který vůbec neznají. Trousí moudra, co mají hodnotu toho trusu, co kdysi trousil dobytek po ulicích. Ti, co vědí, co znamená se o sebe postarat, co znamená vychovat děti, co znamená mít opravdu odpovědnost a plnit své povinnosti, ti klidně nechají ty dva světy sobě samým. Mají svůj, který se dotýká těch okrajů. Pro ty intelektuály jsou burani, pro ty z putyk, blbci.
Žijí si svůj život se svými radostmi a strastmi a doufají, jako kdysi ti sedláci, že počasí bude akorát, bude dost jídla, a čas od času se zabaví. Po svém. Budou chtít slyšet příběhy, ve kterých obyčejní lidé zvládají náročné a neobyčejné situace. Tak zas napíši pár obyčejných příběhů, kde si nakonec lidé poradí. Tedy skoro všichni. Kde se nebudu zabývat tím, jestli je důležité, zda Bůh je žena, Protože všichni myslící a věřící lidé vědí, že Bůh není ani muž ani žena.
Nestarají se jestli mají dost práv ti, co se necítí ani ženou ani mužem, ale zajímají se jen a jen o svět, kde muž je muž, žena je žena a homosexuálové jsou sice lidé, co mají všechna práva, ale nevěří, že homosexualita je to nejdůležitější na světě. Vědí, že se nelze někoho nedotknout, nelze být tak korektní, aby se někdo necítil poškozen. A vědí, že lidé mají tendenci se sdružovat s těmi, kteří vyznávají stejné hodnoty. Nakonec, vědí, že dva homosexuálové dítě na svět nepřivedou.
Není tohle dáno ani dvěma ženám, ani dvěma mužům. A už vůbec rozhodně ne třetímu pohlaví. Děti, naštěstí zatím pořád svede jen a jen muž a žena. Napíši takové ty příběhy o lásce, starostech a radostech života. Asi se někoho dotknou a nebudou tak korektní, že tam v rámci vyváženosti budu mít i černochy. Ono je tristní dívat se na legendu o králi Artušovi a sledovat, jak je černoch povyšován do stavu rytířského a Merlin je žena. Ještě že ten král Artuš i když podle toho filmu vyrostl v bordelu, (zase ta intelektuální fascinace) tak byl bílý. Mám na mysli film: Král Artuš a legenda o meči. Jo jo.
