Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Proto abych šel

18. 07. 2017 14:11:21
Motto níže uvedené jsem nikde neopsal, nikde nečetl, jen jsem si ho vymyslel. V noční době, kdy jsem přemýšlel o tom, že už nějaký čas radost z pohybu nemám zas až takovou. Především z chůze, kterou jsem celoživotně měl.

Motto chodce:

Kam jdeš?
Až tam.
A co hledáš?
Nic!
A proč tedy jdeš?
Proto abych šel.

Dnes je ta radost zastíněná bolestí kolen, už neomládnu a zůstane jen vzpomínka na ty časy, kdy jsem někam šel, jen z toho důvodu, že jsem měl chuť někam jít.

Musím se k něčemu přiznat. To že jsem chodil dlouhé tratě, bylo jen a jen z toho důvodu, že jsem se na dlouhých cestách, osaměle putující, cítil skvěle. Skvěle, aniž bych tušil kam skutečně dojdu. Tohle všechno jsem rozhodně nedělal proto, že bych hledal sám sebe, hledal nějaké poučení, nebo si myslel, že se tím putováním něco změní.

Legrace je právě v tom, že jsem nic nehledal, vždy jsem něco našel. Jen tak se mi to zjevilo na cestě, zcela náhodou, jen z toho důvodu, že jsem šel tím směrem. Pokud jsem našel sám sebe, tak jen proto, že jsem o nějaké nalezení své tváře, svého obrazu nestál. Celý život jsem se chtěl mít dobře, užít si a chůzi jsem považoval za jeden z prostředků jak si užít. Ale stejně, přemýšlím marně, co to znamená: „Najít sám sebe.”

Jak bylo už řečeno. Potěšení z bolesti zas tak veliké nemám. Kdybych měl, chodil bych dnes víc. Ale nechodím, chodím málo, tak jak chodí většina běžných lidí. Nepřemáhám se. Nevidím žádný důvod a smysl toho přemáhání. Bere to jen energii.

Jasně, pokud člověk putuje pěšky, sem tam, ho nějaká nepříjemnost, co musí zvládnout, potká. Ale primární důvod nebyl v tom, abych zjistil, co jsem, kdo jsem, ale spíš, jestli jsem fakt tak schopný někam dojít, jen z toho důvodu, že si myslím, že toho schopný jsem.

Většina literátů píšící o lidech se vydávající na cestu, má takové výkřiky do tmy. Jako, že vydali se na cestu, aby padli na dno světa. ...viděl jsem Paříž i Londýn, pozdě k ránu, šel podél řeky až k oceánu. padl jsem na dno světa víc, než umím říct a v lidských očích nehledám vůbec nic... Tohle napsal Dylan. Hezky se to poslouchá, ale můj případ to není. Nehodlal jsem padnout na dno světa. Nechtěl jsem objevit atmán, nebo dojít satori.

Od dětství jsem toužil se dostat na Nový Zéland. Jediný důvod, který jsem měl, tak jen proto, že z Nového Zélandu vyrazil nedobrovolně škuner s několika mladými chlapci, kteří pak přistáli na neznámém ostrově a strávili tam dva roky prázdnin. Jak tu knihu nazval Jules Verne. Ty štrafovaný obrázky ve mne vyvolaly přesvědčení, že na Novém Zélandu je nějak pořád pod mrakem.

Jak se ukázalo, nebylo to zas až daleko od pravdy. Na Novém Zélandu, za mého dvouměsíčního pobytu, pršelo víc, než jsem předpokládal. Obrázky vlastně nekecaly. A na Nový Zéland jsem se vydal také proto, že je to dostatečně daleko, aby ta dálka ukojila mou ješitnost. Nestěžuji si, byl to hezký výlet, a nestál zas až tolik. I s letenkou asi 65000 Kč. V roce 2003-2004. Prosinec, leden.

Šel jsem podél toho oceánu, šel jsem mezi horami, potkal se se spoustou lidí, trochu se zlepšil v angličtině, viděl bosé farmáře, jak svačí na kapotě aut, jídlo, co jim zabalili v bufáči do bílýho papíru a pak do novin, aby nevychladlo. Kdo chce zažít poklidnou dovolenou, slušné laskavé lidi, pak ať se vydá na Nový Zéland. Žádní medvědi, žádní jedovatí hadi, klid pohoda. Tedy, prší víc, než je zde v kraji obvykle zvykem.

Kanada, to je jiná historka. Medvědi, daleko všude, lidi slušní, ale ostražití. Buď si poradíš, nebo neporadíš. Takhle jsem je alespoň vnímal. Indiáni, rezervace, lesy, hory, tlustý bílý holky, takový britský. Barevný holky byly dost hezký. Kanada je krásná. Ale tak normálně.

Nový Zéland Wellington

Nový Zéland Severní ostrov, z Aucklandu do pustiny.

Zase jsem tam nenalezl svou tvář. Jo viděl jsem toho dost, ale to jsem docela čekal. Hory a lesy na celém světě vypadají skoro stejně. Jezera taky. Řeky velký, čistý. Kanada se mi líbila, ale že bych tam objevil moudrost světa se říct nedá. To je ten anglosaský svět. Hodně si podobný, ale dost se od sebe lišící.

Španělsko, Chile, Argentina, Portugalsko, ten latinský, latinsko-americký svět nemlich to samý: Horko a zpocený tváře, mantily, sváteční šaty... Hodně dětí, katolické kostely, chudinské čtvrti a hned vedle luxusní hotely, parádní vily. Kontrast na kontrast. I ve Španělsku a v Portugalsku. Všechno pěšky, všechno jen tak, bez cíle a vědění, co kde na mě čeká. Ani tam jsem nijak nic extra v sobě neobjevil. Takhle, myslím, že člověk může objevit jen co v sobě má, nic zvenčí se nedá získat.

Poutě jako takové, to už je jiná. Tam křesťanský člověk putuje k nějakému světci, nebo na nějaké mariánské poutní místo, aby si něco vymodlil, nebo někomu něco vymodlil. Našel trochu klidu v duši a prokázal svou víru. Když jde pěšky, dá najevo chuť něco Pánubohu, potažmo světci obětovat. Ukáže, že není líný na krok.

Víra hory přenáší a člověk si i něco vymodlí. Pro sebe, pro druhé. Na poutě je dobrá Evropa. Všude plno míst, kde se člověk může modlit, může putovat, jeden zázračný světec vedle druhého. Zázračných mariánských míst habaděj. U nás Svatá hora nad Příbramí, Filipov u Rumburka, Jinak v Polsku, Čenstochová, tedy Jasná Hora. Lurdy ve Francii, Fatima v Portugalsku. Jo to se to putuje. Třeba do Izraele. Tam ze svatých míst jeden nevyjde. Ta země je celá svatá. Nadarmo se ji neříká: „Svatá země.”

A jaký je závěr? Nic nehledejte, rozhodně ne svou tvář a sami sebe. Jen se dívejte, mluvte s lidmi, dejte jim šanci aby pro vás něco udělali, jako jsem jim vždy dal šanci já. Nesmíte toho chtít moc, ale když umíte přiměřeně žádat, vždy dostanete. Na celém světě lidé rádi vypadají lepší.. Lepší než někdy jsou. Pochopitelně narazíte i na neochotné blbce, ale těch je málo.

Když nesmálo se štěstí, tak šlo se o kus dál,
muž jenom sevřel pěsti a s osudem se rval,
lví srdce měli muži, co stvořili nám zem,
a zlatý Jih už zůstal v nich a stal se domovem.

Už přešla zlatá sláva a spadla opona,
zas v campech roste tráva a div se nekoná,
je konec dobrodružství a zestřízlivěl zrak
a mocný buš je spoután už a přijel první vlak.

Autor: Jan Jílek | úterý 18.7.2017 14:11 | karma článku: 16.02 | přečteno: 468x

Další články blogera

Jan Jílek

Podzim podzim přichází

Podzim přichází a s ním i podzimní počasí a smutky. Oznámila mi má sestra, že zemřel její první muž, táta jediné mé neteře. Tak už to v životě chodí. Rodíme se, umíráme.

22.10.2017 v 13:45 | Karma článku: 12.79 | Přečteno: 314 | Diskuse

Jan Jílek

Život píše těžké kýče

Volby za námi, běžný život před námi. Tedy je čas připomenout, že divadelní skupina „Nejlepší a nejskromnější” již mám čest vést, zásobovat svými texty a nutit herce aby uměli texty zpaměti. Nezahálí.

21.10.2017 v 16:17 | Karma článku: 10.98 | Přečteno: 314 | Diskuse

Jan Jílek

Odpovědnosti se nevyhneš. Tak či tak

Čtu si na FB, kdo všechno z mých známých byl volit. Osobně půjdu až ráno. Vezmu jedním vrzem volby i nákup. Obojí je důležité.

21.10.2017 v 0:04 | Karma článku: 13.74 | Přečteno: 354 | Diskuse

Jan Jílek

Život bez víry, život ve strachu

Dostal jsem velmi zajímavou knížku, jménem:„Zadní vrátka do nebe. Od Lionela Bluea. Rabín, anglický Žid, který prošel jistou měrou náklonností k marxismu, jako mnoho jeho souvěrců, aby se z něj stal hluboce věřící.

19.10.2017 v 12:50 | Karma článku: 16.02 | Přečteno: 459 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Dana Adámková

Takové normální klábosení

Je fajn, když se člověk může zasmát i sám sobě. Někdy se sám sobě diví, co vypustil z pusy. Při kávě se probere kde co. Roztomilé vzpomínky dnešního sedánku zkusím napsat.

23.10.2017 v 12:09 | Karma článku: 14.31 | Přečteno: 213 | Diskuse

Martina Pixová

Až naprší a uschne

Bylo to tu a je to tu zas. Plískanice. Déšť. Vítr. Zima. Tma. Teplý svršek přes sebe člověk vždycky nějaký přetáhne, ale jak se obout do sloty? Ve městě! Má člověk dbát na trendy a ničit si obuv nebo jsou ve městě gumáky povoleny?

22.10.2017 v 21:55 | Karma článku: 6.88 | Přečteno: 175 | Diskuse

Miroslav Olšák

Zážitky z kontaktní kampaně

Letos jsem se tak angažoval v kontaktní kampani za Svobodné. Jak to vypadá očima takového "rozdávače letáků"? A co říkali lidé, kteří se s námi dali do řeči?

22.10.2017 v 19:51 | Karma článku: 14.16 | Přečteno: 425 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Ani ve stáří nerezignujte na sex

To mi radí jeden z mnohých letáčků v ambulantní čekárně. Ten usmívající se pán na prospektu, v bílém plášti a s nepostradatelným stetoskopem kolem krku asi neví, že mám úplně jiný starosti.

22.10.2017 v 17:13 | Karma článku: 27.18 | Přečteno: 1069 | Diskuse

Jan Jílek

Podzim podzim přichází

Podzim přichází a s ním i podzimní počasí a smutky. Oznámila mi má sestra, že zemřel její první muž, táta jediné mé neteře. Tak už to v životě chodí. Rodíme se, umíráme.

22.10.2017 v 13:45 | Karma článku: 12.79 | Přečteno: 314 | Diskuse
VIP
Počet článků 851 Celková karma 16.11 Průměrná čtenost 714

Terapeut, spisovatel, cestovatel, snílek Moje knihy na iDNES.cz - Knihy.iDNES.cz

Seznam rubrik

Oblíbené články

více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.