Původně touhle dobou jsem měl ležet ve stanu, dívat se na měsíc, (ten vidím z okna) a snít sen o dálkách, kterými se budu opájet cestou do Jablonného v Podještědí.
Měl, ale neležím, dálkami se neopájím, neříkám s básníkem: a měsíc na okně ten lhář… však ten kdo v lásce hledá jenom změnu, je ďáblův muž a otrokář… Pravil svého času Nezval v Baladách pro Manon. Jsem doma, a vyrazím až dnes. Život a nedbalost mi háže klacky pod nohy. Napřed mne ráno v osm vzbudila služka. Normálně nechodí tak brzo. Protože v pondělí jdu do blázince až v deset. Fakt, že mám dovolenou netušila.
Ale dala mi přečíst vzkaz své šéfové, protože říci mi to nemůže, neb je hluchá a němá. Že má jít ke mě na osmou. No budiž řekl jsem si. „Uklidí, odejde.“ Nehodlal jsem tedy balit při jejím úklidu. To bychom se jeden druhému pletli a já nemívám ve zvyku někomu u práce překážet.
Byl jsem nevyspalý, povídali jsme s Radkou do noci, takže, jakmile služka uklidila a odešla, u vědomí, že vlak jede do Čelákovic každou chvíli a času je dost, na „chvíli” jsem zalehl. Ona chvilka trvala skoro čtyři hodiny. Probudil jsem se, s tím, že tedy sbalím a půjdu. Leč, vozíkem se v minulém blogu, chlubě, jsem zjistil, že vozík je nepojízdný. Kolečka prázdná, a potřeboval ještě lehce upravit. Žil jsem v domnění že je v cajku, leč jsem se nehorázně mýlil.
Pravda, naposledy jsem s vozíkem cestoval v roce 2014. Do Německa. Žil jsem v domnění, že stačí kolečka dofouknout a jede se dál, močálem černým, podél bílých skal… Jak praví jiný klasik jménem Shakespeare. No, dvě pumpičky, v provozu ani jedna. Šel jsem zkusmo do domácích potřeb zakoupit. Měli. Opravil vozík, dofoukal kolečka, zjistil jsem, že je šestnáct hodin, usoudil jsem, že zítra je také den. Znovu jsem zalehl a spal další tři hodiny. Inu dovolená, zdravý barrandovský vzduch.
Co z toho plyne? Nic, prostě jsem se spolehl, že věci jsou v pořádku, neb opravdu do Ameriky necestuji, v pořádku věci nebyly, takže mohl jsem se rozhodnout, cestovat bez vozíku, mohl jsem těšit,že při pohledu na měsíc budu recitovat verše pro Manon.
Kořím se Manon vaší kráse,
kořím se Manon tvému jménu,
jsi jako voda bez kamenů,
jsi jako vosa štíhlá v pase,
budu tě líbat bez prstenů…
Nakonec jsem odchod o den odložil. No, recitovat mohu doma, měsíc svítí dál, jde do úplňku, takže dnes večer někde u Labe, bych si tu recitaci mohl zopakovat. Uvidím.
Na druhou stranu. Jestli jsem vyhlásil startovací den včerejšek a budu startovat dnes, má věc. Nakonec i vesmírné lety se odkládají, pokud není raketa allright. Natož můj cestovní vozík. Nemám zas až takovou starost, co tomu řekne národ. I když, jak jsem se dozvěděl z jednoho naučného pořadu TV.Discovery lidé mají rádi, když nevybočují řady. Moc se mi ten pořád líbil.
Dám sem odkaz Snadno ovlivnitelná lidská mysl Docela jsem se divil. Ale údiv patří k člověku, kdo se diví, ten se učí a je pokorný, neb ví, že nic neví. Jak pravil jiný klasik jménem Sokrates. Na základě tohoto pořadu jsem si opravdu uvědomil jak v očích mnoha lidí jdu skutečně proti proudu, když chodím v zimě v létě bos. Všichni mají boty, jen já a několik dalších máme odvahu se vymknout. Ano jen málo lidí dokáže unést něco tak „extravagantního” jako jsou bosé nohy ve střední Evropě.
Bosá noha je, ale bosá noha. Člověk si zvykne a najednou už mu nepřijde, že je bos, že občas malé děti křičí, prstíčkem ukazují. „Maminko, on je bos.” Inu děti netuší, že přirozené je chodit bos, že na tom není nic extravagantního a že obuv je opravdu jen na velmi horký asfalt, nebo velmi studenou zimu. Takže i o dovolené vozík potáhnu bos, pokud asfalt poteče horkem, obuji barefooty.
Takže jsem připraven, jak ti skauti a dnes opravdu, to jest 11.7 pokud se nestane něco mimořádného vyrazím. Jo jo.
Kanada 2008: pěší cesta Prince George — Vancouver Ten kyblík je zásobárna potravin, kvůli medvědům jsem ho musel vždy aspoň o padesát metrů odnést od stanu. Aby na mě medvěd nepřišel a všechno mi nesežral. Byla to nutnost, neb jak ukazuje další fotografie, ne vždy a všude bylo si co koupit. V Kanadě není krám na každém rohu. Další krám, nebo tomu podobného bylo třeba až za týden pěšího úsilovného pochodu. Tady byl indiánský store. Prodali mi jídlo a hrozně se divili, co tam dělám?
