Je pátek, týden dovolené, jsem stále doma, nikam nechvátám. Vrátil jsem se do dětství, kdy jsem třeba o prázdninách dokázal proležet týden dva doma, číst jednu knížku za druhou.
Ležet do odpoledne, pak jít na hodinu dvě se vykoupat k Ploučnici ke splavu, nebo na koupaliště pod zámek. To už dnes neexistuje. Strávil jsem tam hromady času. Seznámil se se spoustou lidí, při fotbalu, skákání z věže, patřil jsem mezi ty odvážlivce, co si troufli skočit z desítky, doku byla přístupná. Pouze po nohou, ale odvážil. Netrpím závratí a výšek jsem se nikdy nebál.
Takže týden doma. Občas ven mezi lidi, ale užívám klidu. Taková barrandovská meditační paneláková kobka. Medituji, čtu, cvičím. Cítím, jak mi samota dělá dobře. Připouštím, že má kolena, pokud je zatížím výstupem do schodu, říkají, že už to nebude ono, jak tomu bylo kdysi. Začal jsem znovu chodit do schodů, abych kolena trochu zatížil.
Se stářím se člověk musí smířit a pokusit se omezit jeho dopad na své myšlení na minimum. Nerad bych končil život jako zatrpklý, dementní důchodce. Ale ani jako vysmívaný „věčný mladík,” co nemá soudnost a dělá věci, se kterými měl skončit před pěti lety.
Líbí se mi mladé ženy, ale i přes tu skutečnost, že se mi líbí, bych si nepořídil třeba s mladou ženou děti. Jen proto, že bych si chtěl dokázat, že na takovou událost mám. Pamatuji si ještě, jak si jeden slavný architekt pořídil mladou ženu a dítě a při narození toho dítěte zemřel. Chápal jsem že se mu ona mladá žena líbila, dělalo mu dobře že byl pro ni zajímavý, ale pořizovat si děti s ženou o čtyřicet let mladší…
Prožil jsem velkou část života za totáče. Třicet devět let. Svět byl jiný, byl jsem mladý a mohl bych si ho tím mládím pozlatit. Bohužel, mám-li být upřimný, tak ta druhá polovina života, pro mne mnohem barevnější, bohatší. Kultura, cestování i nakonec povoláním, možnosti všeho druhu.Tolik toho totáč ani náhodou neposkytoval. Roky od roku 1989 až k dnešku jsem si náramně užil.
Za totáče jsem procestoval pěšky Československo, po roce 1989 zbytek světa. Přiznám se, že dnes nemám už tak velkou touhu vidět daleké kraje. Tohle jsem zjistil letos. Zvyk chodit všude pěšky a nedůvěra ve staré kosti, že to vydrží a obava, že se oddělám ještě víc mne vlastně umožnila zjistit jednu věc. Člověk nemusí do Himalájí, nebo kláštera, aby zkusil hledat Boha, sebe sama, či satori, případně libovolnou metodu sebepoznání. Internet je úžasný v tom, že může najít možnost sebevzdělání, aniž by musel vytáhnout paty z domova.
Takhle si lze najít, co kdo potřebuje. Minimální náklady, stejný výsledek. Pravdou je, že nikdy mne nebavilo ležet jen tak na koupališti, nebo u moře na pláži. Jedině za těch podmínek, jako na Novém Zélandu, že jsem měl oteklý kotník a ležení mi dělalo dobře. Tohle jsem si užil dva dny za Dunedinem na jihu Jižního ostrova. Ležel jsem, sledoval tuleně a lachtany, jak kousek dál na skaliskách řádí. 24 000 km od domova, sledoval jsem život těchto tvorů. Slunce svítilo, moře dunělo. 1600 km do Austrálie přes oceán.
Byl jsem dychtivý vidět, co nejvíc, poznat daleké kraje, rok co rok jsem už na jaře měl touhu vyrazit. Letos ne. Vyrazím, ale jen tak, nic velkého. Jen se projít. Až mě to přestane bavit doma. Tak trochu mi tohle připomíná ty muže, co v starověké Indii, prožili ty tři fáze života. Byli mladí, učili se, pak otcové rodin, co vychovali a na život připravili děti a pak odešli do bezdomoví. Oddali se meditaci a kontemplaci. Už po ničem netoužili, v předchozí fázi dosáhli toho, co bylo nutné.
Nejsem ještě ve fázi, kdy po ničem netoužím, ale už jsme zjistil, že je spousta věcí, které nepotřebuji. Knížky, muzika, filmy, ano, v každém případě, bez toho by mi bylo smutno ale rozhodně nemusím být, jako kdysi, kde hlučno je a živo.
Nejvíc mne baví ten klid, občas přerušený rokenrolem. Či jinou muzikou, která není meditační. Tedy, meditační a relaxační muziku, nepoužívám. Díky tomu, že bydlím na kraji Prahy, slyším i šumění větru, zpěv ptáků, lehký zvuk světa zvenčí, a to vše používám jako prostředek k odtažení mysli.
Vyberu si jeden ze zvuků jako leitmotiv, sleduji jeho linii, tím ho použiji jako bod ke koncentraci a odtáhnu tak mysl. Jedna z mnoha technik, které se dají použít kdekoliv a kdykoliv. Nemyslím, že zůstanu celý měsíc doma, ale v tuhle chvíli mne baví ticho a klid. Nic a nikdo mi neschází. Má láska odjela k rodičům.
Takže jím, kdy mám hlad, cvičím, kdy se mi chce, ven jdu, když mám potřebu. Dívám se na co chci, včera jsem sledoval Tour de France. Dnes asi budu zas. Večer jsem přečetl třídílnou fantasy od Eddingse. Athalus. Docela jsem se bavil. Takhle, já tak žiji, i když mne má láska chodí navštěvovat. Ona si umí najít svou zábavu, já si umím najít svou zábavu, občas ji navrhnu nějaký film, který nezná. Případně ji pustím muziku mého mládí. Prý ji tenhle způsob trávení času se mnou vyhovuje.
A politika? Sleduji jak se socani sami odpalují, V Hamburku je veselo. Levice opět ukazuje svůj potenciál, jak má touhu lehce, snadno a bezproblémově zničit vše, co pracovití lidé vytvořili. Jsou v tompřeborníci. V minulém století většinu z nás o svých schopnostech přesvědčili. Teď v tom pokračují. Jo jo.
Nový Zéland prosinec 2003
…chtěl jsem lásku, slávu, sílu. Měl jsem bídu i krásnou vílu, viděl jsem svět a troufám si ho znát…
