Probouzím se. Světlo. Říkám si. „Kolik je asi tak hodin?” Ale jsem líný se podívat i na budík. Vím, že jsem usnul kolem půlnoci. „Asi bude sedm.” Si myslím.
Kdepak sedm. Deset. Správný život. Zdálo se mi ve snu, že mi ujel autobus, a že jsem zapomněl na poli rádio. Obojí mi bylo fuk. Jo a vyhodili mě v tom snu z nějakého tábora, protože jsem tam někomu slíbil pár facek. Za co jsem mu je slíbil nevím. Ani jsem mu je v tom snu nedal. A stejně mě vyhodili. Sen odpovídá době. Všechno korektně a po dobrým.
Onehdy jel v autobuse pár. Tak kolem šedesáti. Oba zlitý pod obraz. Začali se roztahovat. Okřikovali děti, co se chovaly jako děti. Tedy ta starší dáma. Byla na ně evidentně sprostá. Vlídně jsem ji oslovil. Něco ve smyslu. „Zavři hubu, ty krávo vožralá a nevotravuj a nech ty děti na pokoji.” Nemívám ve zvyku s opilci diskutovat. Nemá smysl diskutovat s opilcem. Nic kloudného se od něj většinou nedozvíte. Dokonce ne ani od universitních profesorů. Jak mne život naučil. Ale tady mi došla trpělivost. Opilý gentleman jen mžoural. Asi už nemohl mluvit. Chodit ještě mohl a z autobusu vystoupil sám.
V tomhle případě má intervence měla smysl. Dáma, co jsem ji přiřadil mezi hovězí sklapla, až na konečnou byla zticha. Při vystupování sice měla pár hloupých komentářů o mém sociálním stavu s ohledem na mé bosé nohy. Ale tím jsem se nijak nezabýval. Nejásám nadšením, když děti se chovají u pokladny jako děti, nebo v autobuse, ale pořád nějak beru, že děti se jinak ani chovat nemohou, když s nimi hýbe nadbytek energie. V tomhle případě je otec sice usměrňoval, ale no jo děti. Vždycky si vzpomenu na své vnuky.
Hlučné, otravné opilce nijak nemusím. Libovolné národnosti. To znamená ani domácí ne. Raději, pokud je to možné si v MHD sednu jinam, co nejdál, nebo počkám na další spoj. Tihle přistoupili na poslední chvíli. V poledne a na šrot. Jak říkám. Opilci jsou otravní v MHD, nebo třeba ve venkovské hospodě, či v hospodě na malém městě, kde si člověk putující, chce dát třeba párek.
Domácí sice cizího většinou neotravují, ale občas se najde „mudrc”, co ji má jak z praku a cítí nutnou potřebu projevit svůj ostrovtip. V takovém případě raději, co nejrychleji dojím a pryč. Za mlada jsem se takhle několikrát dostal do sporu, který nebyl nijak příjemný a zachránila mne jen tělesná zdatnost. Místní šampioni si pod vlivem rumu věřili. Pravda většinou domácí se snažili uklidnit situaci. Ale nedá se říci, že by stáli zcela na mé straně.
Tak nějak mi ten sen připomněl některé situace, co občas vídám a slýchám úvahy, některých lidí o řešení takových situací. Tohle myšlení má v Evropě dost velkou váhu. Mám na mysli takové to: „Nech ho být, on se uklidní, ona je třeba nešťastná, oni jsou frustrovaní z chudoby, to víš mají za sebou těžký život…” Ano mohu rozumět situaci člověka, ale ono rozumění nijak nevylučuje požadavek, Probouzím se. Světlo. Říkám si. „Kolik je asi tak hodin?” Ale jsem líný se podívat i na budík. Vím, že jsem usnul kolem půlnoci. „Asi bude sedm.” Si myslím.aby zvládal své chování, pokud se chce opíjet, tak ať s tím neobtěžuje druhé lidi.
Odjakživa opilci vyřvávali po hospodách. Ti ostatní měli relativní klid. Dnes opilci vyřvávají pod okny občanů, protože zákon o kouření je vyhnal na ulici. A v „tichém” nočním večeru se halas opilců šíří bez omezení. Takže zákon jedněm umožnil, a druhým, těm zcela nevinným, vzal. Vydává se tohle za výdobytek demokracie. Inu myšlení mnohých spasitelů lidstva je skutečně dost zvláštní. Podotýkám. Nekouřím!
Vím o čem píši. Narodil jsem se v Děčíně na Kamenické ulici v domě, kde byl dlouho mandl. Prádlo vonělo po celém domě. Pak mandl zrušili a bylo tam pusto. Po roce 1989, stále jsem v tom domě bydlel, neb jsem se tam nastěhoval po smrti rodičů, na místě, kde voněl mandl, si udělal jeden člověk hospodu. Decentně řečeno: Putyku. A bylo veselo. Opilci řvoucí na celý dům.Občasné rvačky, scházela se tam galérka. A když si představím, že by se tihle hoši mohli realizovat s kouřením jen venku, pak nevím nevím. Někdy byl klid.
Putyka naštěstí za dva nebo tři roky zkrachovala. Moc jsem si tím nepolepšil, protože do domu byly nastěhovány dvě romské rodiny. Tím se ze zahrady a dvora stal odpadkový prostor, ovocné stromy pokáceny, a bylo hotovo. Po padesáti letech, kdy jsem měl pocit, že tam mám domov, jsem díky těm dvěma událostem pocit domova ztratil. Opustil jsem byt, Děčín, našel byt v Praze a už se tam nevrátil. Předtím jsem sedm let se aspoň o víkendu do Děčína vracel.
Ze zkušenosti vím, že je dobré se většině sporů s opilci, feťáky vyhnout, nedělat si vrásky z toho že pijí, fetují. Ale na druhou stranu také vím, že si člověk, společnost, nesmí dát líbit všechno. Jak od opilců, tak od spasitelů. Protože většina těch rádoby zlepšujících zákonů je cesta do pekel totality. Nakonec nám budou vládnou policajti a budou určovat jak máme žít.
Od dovezení tabáku z Ameriky v sedmnáctém století, lidé kouřili po hospodách a neotravovali po nocích s kouřením a halasem pod okny. Pokud ano, nesli následky. Je rozdíl umravnit jednoho dva opilce na ulici. A je rozdíl umravnit ulici plnou kuřáků. Nakonec, když jsme v úterý hráli divadlo v kavárně Liberál měli otevřená okna a díky tomu jsme slyšeli i „pouliční herce”. Co kouřili před kavárnou. A lidé nad tou kavárnou žijící, musí být skutečně rádi, že se mohou jít najíst do kavárny s dětmi v poledne. Tohle jeden nevymyslí. Jo jo.
