Včera. Divadelní zkouška v malém, příjemném sálu a nakonec zajímavá diskuse, která strhla všechny účastníky. Hrajeme dnes.
Ženská koalice dělala advokátku hrdince, kterou byla jedna z mých postav z připravovaného románu. Inu, chápu, že je pro mnohé lidi dost těžké si představit, že se dám koupit, ale ke koupi jsme údajně všichni. Prý je to jen otázka ceny. Zřejmě mi zatím nabízeli málo, když mne chtěli kupovat.
Není jednoduché se vžít do člověka, který se dá koupit. Koupit z nejrůznějších důvodů. Třeba proto, že chce mít pohodlný život. Aby nakonec zjistil, že cena, kterou platí je vyšší, že za kolik byl koupen.
Občas něco napíši, abych zjistil, že pokud se ten příběh probere z trochu jiného úhlu, najednou se mi v textu objeví, co jsem vůbec nezamýšlel, ani nechtěl, nebo nepředpokládal. Tohle je u psaných textů dost časté. Najednou z toho fenomenologického hlediska se vyklube skrytý obsah. Ale nakonec, proč mne tohle překvapuje, když mnohdy tohle se děje i ve skupinové terapii.
Tak uvidíme, co z toho dostaneme večer. Mluvil jsem s Tomášem Kargerem, který ten text bude číst a protože jsem mluvil s profesionálem, zjistil jsem, co v tom objevil on. Ale to už nebudu prozrazovat. Nechám na Tomášovi, aby tu část toho románu vyjevil po svém.
Rád si čtu některé staré maily, nebo dopisy, které jsem posílal a někdy i dostal zpátky. U mailu je tohle jednoduché. Stačí se podívat do odeslané pošty. U dopisu, tam zase musí ty dopisy mít, aby si mohl člověk „počíst.” Sám sobě dá informaci, jak myslí, jak reaguje, vzpomene si na emoce, které prožíval, když ty dopisy, či e-maily psal.
Chtěl jsem se jednou omluvit a napsal jsem asi tohle:
V poslední době se zdá, že jsem tě několika svými výroky o tvém chování, vzhledu, vůně dotkl. Říkal jsem ti, že jsi krásná, že o tebe stojím a že mi voníš. Nijak si na ty slova nereagovala. A z tvého postoje jsem měl pocit, že mé požadavky na ten vztah jsou pro tebe nepřijatelné.
Z toho důvodu se ono řečené naprosto nikdy už nebude opakovat. Už se nikdy nevyjádřím tímto způsobem. Nebudu tě obtěžovat slovy, krása, láska, touha. Zřejmě nemá smysl ti cokoliv z toho řečeného nabízet. Nebudu ti tohle opětovně říkat, abych neměl pocit, že obtěžuji. Pokud jsem obtěžoval, lituji toho.
Dopsal jsem, poslal a po poslání si asi dvou dnech po sobě ten dopis přečetl.
Přečetl a napadlo mne, že jsem možná té ženě řekl. Nikdy už ti neřeknu, že tě miluji, že jsi krásná, že po tobě toužím, že mi voníš. Ty si ta slova nezasloužíš! A přemýšlel jsem jestli jsem ji chtěl něco podobného říci a dumal jsem, zda si ten dopis tak vyložila. Nebo, jak si jej opravdu vyložila. Nikdy mi neodpověděla. Přikláním se k tomu, že si tomu dopisu opravdu takhle porozuměla. Nejsem si jist, že jsem toužil přesně po tomhle.
Psaní leporel o lásce, milostného románu ve mne probouzí takové úvahy. Terapeutická praxe, kdy se věnuji tomu, jak a co nejlépe porozumět klientovi, mne vede občas k takovým pohledům. Vynořují se mi z dávné minulosti vzpomínky, na různé situace, co jsem prožil slyšel o nich vyprávět, abych si v rámci existenciálního pohledu na život pokusil vybavit a pochopit tu situaci. Existenciálně, nikoliv psychoanalyticky kauzálně.
Psané slovo, vždy vytváří možnost v fenomenologickém kontextu různé výklady. U slova jako takového, kde je doprovod neverbálního viditelného sdělení, už je ten výklad užší, než u písemného. Pokud bych řekl tváří v tvář: Nikdy už nezopakuji, že tě miluji, že mi voníš, protože se mi zdá, že tě obtěžuji. Mohu velmi rychle se dozvědět, že se třeba jen stydí, že neumí odpovědět na tak jasné sdělení, že tomu nevěří,
U osobního sdělení většinou platí, jak řekla jednou Justýna: „Jeníčku, když mluvíš o tom, že ses z toho Nového Zélandu chtěl vrátit kvůli mě, z lásky ke mě, i když bys tam nejradši zůstal. Tak si říkám, že lžeš, až to hezké není, ale dobře se ta lež poslouchá. Říkáš ji tak procítěně.” Ale opravdu, ono s opravdu dost těžko v osobním kontaktu lže o lásce, než v písemném. Když ne těžko, tak mnohem hůře.
Pro mne písemný projev má tu výhodu, že se dobře formulují myšlenky, ale pokud ty dobře formulované myšlenky si přesto někdo, kdo zrovna není naladěný, pak se velmi dobře z nich dá udělat zlý záměr, který se velmi těžko právě díky těm jasně formulovaným myšlenkám mění. „Tady si to napsal!!!” A točí se na napsaném slově: ”Protože tohle jsi přesně myslel. Jen si to po sobě přečti!” Zní většinou. Nejen ženy, ale i muži takt argumentují.
Občas zase má psané slovo tu výhodu, že čtenář, co tvrdí, že něco četl, četl tu pasáž zcela určitě a pak stačí jen dotaz. „A kde, ukaž mi tu pasáž?” Přečte se pasáž a čtenář zjistí, že četla jeho představa, co si myslel, že tam je. I o tomhle byla ta včerejší diskuse. Někteří tvrdili, že zcela určitě slyšeli to či ono. A stačilo jen onu větu, věty znovu přečíst a nastalo ticho. Jo jo, tak uvidíme, co nastane.
