Jsou Velikonoce, největší křesťanský svátek, tak odpočívám abych splnil přikázání: „Pomni abys světil den sváteční.” O dni svátečním se nepracuje, odpočívá se, medituje, modlí se a raduje se člověk, že může být na světě.
Vždy jsem si pamatoval, že být chudý a ještě k tomu smutný, tohle Pán Bůh nežádá. Lidé nevěřící si představují nás věřící, ať katolíky, protestanty, nebo židy, jako lidi smutné, zahloubané do svého pokrytectví, jimž zakrýváme své hříchy.
Omyl, většinu věřících, co znám, jsou lidé veselí, kteří jsou si vědomi toho, že nad námi, mezi námi, neb je psáno: „Království Boží je mezi vámi,” je ono Království Boží. A vůbec nehraje žádnou roli, pokud někdo začne s tím, co má a nebo nemá jakákoliv církev na krku. Království Boží je mezi námi a Velikonoce jsou toho připomínkou.
Takže jsem se zdravě vyspal do růžova, prohlédl mobil, kdo mi psal či volal k Velikonocům, zaradoval jsem se, když jsem viděl nepřijatý hovor od svého přítele Lutery. Zavolal jsem zpátky, vzal to hned, je naživu, sice zdraví nic moc, ale byl jsem rád, že ho slyším. Už je mu k osmdesáti.
Vyptával se, jak jsem se dostal do katolického týdeníku, že jsem tam měl článek o askezi. Psal jsem v něm i o něm a otci biskupovi Otčenáškovi. Ten si za bolševika odseděl „pouhých třináct let” za takzvanou protistátní činnost. Ta spočívala v tom, že ho jako nejmladšího biskupa v té době, tedy v roce 1949 bez souhlasu státu vysvětili. Takže si s kardinálem Tomáškem v jedné cele ty roky odseděli.
Inu, bolševická „spravedlnost.” Otce biskupa jsem poznal na trmické faře. Což je jedna ústecká farnost, kam mě právě Honza Lutera v osmdesátých letech minulého století vzal jako slušného člověka. Prásknout to na mě někdo tehdy, jako labský plavec bych skončil. Asi by mne rovnou nevyhodili, ale dojezdil bych. Otec biskup byl právě ten veselý křesťan radující se ze života a z toho, že může sloužit jako pastýř.
Jsou-li ty Velikonoce, sluší se tedy říci, že na Velikonoce je napřed smrt a pak zmrvýchvstání. Na tom stojí celá křesťanská víra. Kristus zemřel na kříži, aby nás vykoupil, pak vstal z mrtvých, aby nám kraloval, pomáhal a staral se o nás. Jasně, že dobrý křesťan pracuje tak, jako by žádný Bůh nebyl, stará se, aby Boha minimálně obtěžoval, a pokud se dostane do nesnází, modlí se tak, jako by bez Boha nic nešlo. A když tohle skloubí, tak ty životní strázně docela zvládá.
Tohle mne na těch dvou výše jmenovaných, které jsem měl osobně čest poznat, fascinovalo. Oni to hlásali a podle toho žili. Honza Lutera vlastně podle toho žije dodnes. Otec biskup už je na pravdě Boží. A světlo věčné ať mu svítí. Jo, měl jsem štěstí na zajímavé lidi, které jsem v životě poznal. Vlastně ani jeden z těch zajímavých lidí nebyl smutný.
Takže radujme se a veselme se! Kristus vstal z mrtvých. Dnes večer si to připomeneme.
