Jak žiji? Jak umím.

Poslední týden dovolené. Ty tři předchozí byly dost slušné. Trošku, ale jen trošku jsem se prošel, viděl jsem velký kus Tour de France. Nakouknul jsem do toho kolotoče. Přečetl hromady zajímavých knížek, viděl pár dobrých filmů.

Ticho a samota. Zjistil jsem, že už dávno nemusím, jak říká klasik, chodit tam, kde hlučno je a živo. Jedenáct měsíců v roce jsem ve středu dění. Poslouchám strasti i slasti živých lidí. Tedy těch strastí je podstatně více. Pohybuji se ve víru velkoměsta. MHD je dostatečně živý prostor, kde se člověk občas setká s různými exoty. Nejen tam.  Takže pustina a trochu jiný svět, než jinak zažívám.

Pobavil mě gentleman, co komentoval minulý blog na iDnes, že takoví týpci, jako jsem já, se stávají psychology. Sice nejsem psycholog, ale psychoterapeut, jenže někdy mne rozesmějí ty požadavky na lidi z pomáhajících profesí. Zřejmě by měli mít zcela neposkvrněnou minulost, mít punc svatosti a nemít žádné lidské potřeby. Podle určitých lidí.

Tak si říkám, jak by lidé z pomáhajících profesí mohli rozumět lidem, kteří se topí mnohdy ve svých nedostatcích, úzkostech, pokud by sami se nemuseli a neuměli vyrovnávat se svými úzkostmi, nedostatky, obavami, se kterými se všichni rodíme. Od psychologů a psychiatrů, plus psychoterapeutů se očekává, že budou nadlidé, kteří jsou stále nad věcí. A mnozí se diví, že chlap jako já, co se zajímá o ženský, měl  radostné mládí, za které se nijak nestyděl, se stane psychoterapeutem.

Můj strejda Míla, nejmladší tátův bratr, říkal, že chlap má poznat od všeho trochu, aby věděl, co život obnáší a věděl, čemu se má vyhnout,  zároveň co si má nechat. Aby si užil,ale neuvízl jen v tom užívání. Myslím, že Míla věděl, co říká. Neměl to lehký, jako nejmladší bratr ze šesti bratrů. K tomu čtyři sestry. Inu, byly ty rodiny tehdy trochu v jiné velikosti a děti se učily jeden od druhého. A ti nejmladší se museli naučit se prosadit a žít si vlastní život.

Naučil jsem se hodně od sourozenců svých rodičů. Dohromady devatenáct lidí. Deset v jedné rodině, devět v druhé. Někteří z nich zažili i obě světové války. Všichni tu druhou. Museli v pravý čas z domova a museli se starat sami o sebe. Byli chudí, tak chudí, jak si dnes umí málo představit, nikdo jim nic nedal, nikdo se o ně nestaral. Bylo pro ně zcela samozřejmé, že a věděli, že život není peříčko. Ale nikoho z nich nepamatuji smutného, nebo rozmrzelého. Život byl těžký, věděli o tom a uměli se smát.

Když někdo, jako já, vyroste v bytě jedna plus jedna, bez koupelny, záchod na chodbě, s podlahou v kuchyni z prken, které se jednou týdně drhly rejžákem, topí se v kamnech, uhlí nosí ze sklepa, kam ho předtím musel nanosit v kýblích. Pere se v prádelně, skoro ručně, dřevo se řeže a štípe, pouliční parta je mu druhým domovem, třicet let stráví v dělnických kolektivech, kde se cení síla a zručnost. Tak takoví lidé jako já, si zas až tolik nestěžují. Sice mi lidé říkají „Týpek.” Ale s tím nemám celkem žádný problém.

Dostal jsem se zvláštním řízením osudu, do povolání, kde vlastně tyhle vlastnosti docela slušně využiji.  Vím jedno. Mnozí moji klienti jsou na začátku chudí. Vidí, že lidé dnes se mají náramně dobře a čím víc se mají dobře, tím víc kňučí o chudobě. Vlastně ani nevědí, co chudoba je. A moji klienti si s tím často nevědí rady. Tak jak žijí dnes ti chudí, tak před padesáti lety žili ti bohatí. Jak je vidět, vše je relativní. Za celý život jsem nashromáždil jen knížky a muziku. Co s tím jednou budou moje děti dělat nevím, ale oni si poradí. Nakonec budou muset. Jen jedno jim nechci nechat. Dluhy.

Moji rodiče nic neměli, nic mi nenechali, pokud nepočítám ty tři talíře, mísu na bramborový salát a dva nože, ale také po nich nezbyly žádné dluhy. Umřeli a nebyli nikomu nic dlužní. Žili jak uměli a žili za svoje. Mám rád lidi, kteří tohle umí dodnes. A ještě mám radši ty, kteří to dlouho neuměli, ale naučili se tomu způsobu života.  Ano, člověk se může dostat do maléru, do potíží, ale pokud se aspoň pokusí hledat cestu, jak z toho ven, zaslouží úctu. Ne za ty maléry, nebo neúspěch, ale za to, že chce změnit svůj osud a odpracovat si tu změnu.

Jo, vytloukal jsem ve svém mládí putyky, pral se po hospodách, střídal holky, měl jsem vždy problém odolat, když na mě nějaká udělala voči, jak se říkalo. Coural jsem po světě, peníze utrácel za svoje zájmy. Které mnozí považovali za plytké.  Dlouho jsem měl pocit, že tohle je ten správný způsob života. Nakonec, v té době byl. A byl to můj způsob života, moje maléry, moje prohry a moje úspěchy. . Dnes mám jiný způsob života, který nikomu necpu. Je opět můj a je výhodný pro mne. Neřeším, jestli se líbí jiným.

A z toho důvodu dnes svým pacientů a klientům říkám. „Jestli chcete něco změnit, změňte to. Změňte, ale jen že chcete tu změnu vy. Nikomu se neomlouvejte za svoji minulost. Je vaše a jen vy sami za ni nesete důsledky. Nic z ní nevezmete zpátky a nic na ni nezměníte. Nikdo jiný s vašimi chybami a omyly žít nebude. Záleží jen na vás, jaká nakonec ta vaše celková minulost bude. ” Tak jako nikdo jiný než já, nežije se svými omyly, úspěchu, slastmi i strastmi. Žiji jak chci a jak umím. Jo jo.

…já holek chtěl mít pořád sto, a táta říkal, přepísks to, když holky jsem lehce, jak trampskej bágl nabalil…

…že přerazí mě. ať jdu pryč, hned usedlík sem běží. Já říkám: tiše brácho, já bouchám někdy mžikem, tady mluvíš s poctivým, cti dbalým kočovníkem…