Konec Jeníčku, už je vidět, že jsi kdysi byl chodec

Ukončil jsem putování dnes v poledne. Snědl v Katusicích něco jako oběd, polévku, hermelín a dva krajíce chleba, plus housku. Víc neměli.

Jak se ukázalo, mé tušení, že ta chůze se zátěží moc nepůjde, se potvrdilo. Nemá smysl ujít dvacet km, abych druhý den, měl pocit, že se musím přemluvit a jít dál. A těšit se kdy ten den skončí a měl za sebou celých patnáct kilometrů . Takže jsem se prošel po kraji, došel k Bělé pod Bezdězem a zabalil celé pěší putování. Stáří se přihlásilo a řeklo: „Konec Jeníčku, už je vidět, že jsi kdysi byl chodec.”

Nijak zvlášť se proto nermoutím. Těch kilometrů bylo opravdu za těch padesát let, co jsem tu disciplínu provozoval, skutečně desítky tisíc. Nic nevydrží věčně, ani má kolena ne. Už loni jsem věděl, že letos to bude jen pokus, co kdyby se poštěstilo. A to jsem šel po rovinách, co takhle v kopcích.

Martin Jech, jak slíbil, přijel, naložil mě, po třetí hodině jsem byl doma a aspoň se podíval na Tour de France. Zase měl kliku, Tour vedla po místech kde jsem před léty šel. Krásný kraj, Central Massive. Ale je aspoň na co vzpomínat. Když Pán Bůh dá, příští rok koupím nafukovací člun a sjedu Labe z Ústí do Hamburku. Na takovou cestu nepotřebuji kolena, spíš dost vody aby to trochu jelo a nemusel jsem moc pádlovat.

Ozvalo se mi cestou několik lidí, jeden bývalý klient, který mne viděl jít s vozíkem, volal mi že by pro mne měl práci. Prý má kamaráda, co mu je nevěrná žena. Jestli bych se ho neujal. Pak další, který dostal kontakt také od bývalého klienta, že se své ženě podíval do mobilu a zjistil, že miluje někoho jiného.

Jo to se tak stává. Do mobilu a mailu, Skypu, Facebooku, není radno partnerovi nahlížet. Mnozí argumentují tím, že chtějí mít jistotu, že jim ten partner je věrný. Tak ji pak mají a jsou z té jistoty dost vyděšení a zničení. Ale oba jsem odkázal na konec měsíce. Ještě mám dva týdny volna a hodlám se věnovat jiným věcem, než jsou nevěry, nebo recidivy.

V jedné vsi jsem cestou zažil setkání se sociálními pracovnicemi. Sedě u krámu, popíjím kafe, co jsem si na svém cestovním vařiči uvařil, objevily se dvě dámy, vyššího středního věku s visačkami na hrudi a jedna z nich, ta asi o čtrnáct dní mladší, než přeslička, se představila jako pracovnice sociálního odboru, co mapuje bezdomovce a nabízí jim potravinovou pomoc. Pobavily mne. Otázal jsem se zda vypadám jako bezdomovec, nastalo chvíli trapné mlčení.

Prý abych si nemyslel, že i jiní bezdomovci mají podobné vybavení, doplnila ta druhá. Tím vše vylepšila. Pak se na mě podívala lépe, říkala, že už mě někde viděla. Pomohl jsem ji. „Asi v televizi.” Pak ji došlo, že zřejmě nebudu ten pravý, koho hledají. Dokonce si vzpomněla na jméno a povolání. Horlivě se omlouvaly. Tak aspoň něco veselého jsem cestou zažil.

Stejně, stát se plete do života i bezdomovcům, já si osobně myslím, že pokud mají hlad a ten úřad nabízí potravinovou pomoc, že by jim neškodilo, kdyby si na ten úřad došli. Já tedy potravinovou pomoc nepřijal. Snad někdy jindy, člověk nikdy neví. A doufám, že jim dávají rovnou jídlo, nikoliv stravenky. Aby je nemohli prolejt v čůču. Jak se kdysi říkalo laciným vínům.

Tak jediný zážitek, bolavá kolena a sociální pracovnice. Víc toho ten necelý týden nedal. Inu, jeden se musí smířit s málem Ty nevěry mi připomněly mé mládí, kdy na některé mé vdané milenky, také prasklo, že byly nevěrné. Tedy ony tehdy nebyly ani mobily, ani maily či sociální sítě a tak se jim podařilo tu nevěru zatlouct. Manželé nakonec rádi dali na ujištění, že tedy opravdu nic.

Jo, některé dámy v tom opravdu uměly chodit. Ony v tom umí i dnes, tedy ty, co okamžitě mažou SMS, maily, nenechávají si mimo vzpomínek nic víc na památku. Ale romantika je romantika a pak to tak dopadá. Inu, ženy v tom někdy umí a mnohdy, a to je častější, neumí chodit. Některé ani nechtějí nakonec nic skrýt a ještě zařídí, že se ten správný mail a správná SMS, dostane do správných rukou. Ale to už je jiná historka. Jo jo.

…ptala se ho dívká jestli smí jít s ním, až tam, kde rozplývá se dým, křížem, krážem dál než dál … bloumám bloumám, jen vítr ví kam, dál krajem půjdu raděj sám. Zítra zas půjdu dál do jiných končin, kdo ví kde skončím, pouť únavnou…

Řecko 2001 v klášteře nad Leonidem. Jako stárnoucí padesátiletý mladík.