Čtu opravdu, co čtu?
Ženská koalice dělala advokátku hrdince, kterou byla jedna z mých postav z připravovaného románu. Inu, chápu, že je pro mnohé lidi dost těžké si představit, že se dám koupit, ale ke koupi jsme údajně všichni. Prý je to jen otázka ceny. Zřejmě mi zatím nabízeli málo, když mne chtěli kupovat.
Není jednoduché se vžít do člověka, který se dá koupit. Koupit z nejrůznějších důvodů. Třeba proto, že chce mít pohodlný život. Aby nakonec zjistil, že cena, kterou platí je vyšší, že za kolik byl koupen.
Občas něco napíši, abych zjistil, že pokud se ten příběh probere z trochu jiného úhlu, najednou se mi v textu objeví, co jsem vůbec nezamýšlel, ani nechtěl, nebo nepředpokládal. Tohle je u psaných textů dost časté. Najednou z toho fenomenologického hlediska se vyklube skrytý obsah. Ale nakonec, proč mne tohle překvapuje, když mnohdy tohle se děje i ve skupinové terapii.
Tak uvidíme, co z toho dostaneme večer. Mluvil jsem s Tomášem Kargerem, který ten text bude číst a protože jsem mluvil s profesionálem, zjistil jsem, co v tom objevil on. Ale to už nebudu prozrazovat. Nechám na Tomášovi, aby tu část toho románu vyjevil po svém.
Rád si čtu některé staré maily, nebo dopisy, které jsem posílal a někdy i dostal zpátky. U mailu je tohle jednoduché. Stačí se podívat do odeslané pošty. U dopisu, tam zase musí ty dopisy mít, aby si mohl člověk „počíst.” Sám sobě dá informaci, jak myslí, jak reaguje, vzpomene si na emoce, které prožíval, když ty dopisy, či e-maily psal.
Chtěl jsem se jednou omluvit a napsal jsem asi tohle:
V poslední době se zdá, že jsem tě několika svými výroky o tvém chování, vzhledu, vůně dotkl. Říkal jsem ti, že jsi krásná, že o tebe stojím a že mi voníš. Nijak si na ty slova nereagovala. A z tvého postoje jsem měl pocit, že mé požadavky na ten vztah jsou pro tebe nepřijatelné.
Z toho důvodu se ono řečené naprosto nikdy už nebude opakovat. Už se nikdy nevyjádřím tímto způsobem. Nebudu tě obtěžovat slovy, krása, láska, touha. Zřejmě nemá smysl ti cokoliv z toho řečeného nabízet. Nebudu ti tohle opětovně říkat, abych neměl pocit, že obtěžuji. Pokud jsem obtěžoval, lituji toho.
Dopsal jsem, poslal a po poslání si asi dvou dnech po sobě ten dopis přečetl.
Přečetl a napadlo mne, že jsem možná té ženě řekl. Nikdy už ti neřeknu, že tě miluji, že jsi krásná, že po tobě toužím, že mi voníš. Ty si ta slova nezasloužíš! A přemýšlel jsem jestli jsem ji chtěl něco podobného říci a dumal jsem, zda si ten dopis tak vyložila. Nebo, jak si jej opravdu vyložila. Nikdy mi neodpověděla. Přikláním se k tomu, že si tomu dopisu opravdu takhle porozuměla. Nejsem si jist, že jsem toužil přesně po tomhle.
Psaní leporel o lásce, milostného románu ve mne probouzí takové úvahy. Terapeutická praxe, kdy se věnuji tomu, jak a co nejlépe porozumět klientovi, mne vede občas k takovým pohledům. Vynořují se mi z dávné minulosti vzpomínky, na různé situace, co jsem prožil slyšel o nich vyprávět, abych si v rámci existenciálního pohledu na život pokusil vybavit a pochopit tu situaci. Existenciálně, nikoliv psychoanalyticky kauzálně.
Psané slovo, vždy vytváří možnost v fenomenologickém kontextu různé výklady. U slova jako takového, kde je doprovod neverbálního viditelného sdělení, už je ten výklad užší, než u písemného. Pokud bych řekl tváří v tvář: Nikdy už nezopakuji, že tě miluji, že mi voníš, protože se mi zdá, že tě obtěžuji. Mohu velmi rychle se dozvědět, že se třeba jen stydí, že neumí odpovědět na tak jasné sdělení, že tomu nevěří,
U osobního sdělení většinou platí, jak řekla jednou Justýna: „Jeníčku, když mluvíš o tom, že ses z toho Nového Zélandu chtěl vrátit kvůli mě, z lásky ke mě, i když bys tam nejradši zůstal. Tak si říkám, že lžeš, až to hezké není, ale dobře se ta lež poslouchá. Říkáš ji tak procítěně.” Ale opravdu, ono s opravdu dost těžko v osobním kontaktu lže o lásce, než v písemném. Když ne těžko, tak mnohem hůře.
Pro mne písemný projev má tu výhodu, že se dobře formulují myšlenky, ale pokud ty dobře formulované myšlenky si přesto někdo, kdo zrovna není naladěný, pak se velmi dobře z nich dá udělat zlý záměr, který se velmi těžko právě díky těm jasně formulovaným myšlenkám mění. „Tady si to napsal!!!” A točí se na napsaném slově: ”Protože tohle jsi přesně myslel. Jen si to po sobě přečti!” Zní většinou. Nejen ženy, ale i muži takt argumentují.
Občas zase má psané slovo tu výhodu, že čtenář, co tvrdí, že něco četl, četl tu pasáž zcela určitě a pak stačí jen dotaz. „A kde, ukaž mi tu pasáž?” Přečte se pasáž a čtenář zjistí, že četla jeho představa, co si myslel, že tam je. I o tomhle byla ta včerejší diskuse. Někteří tvrdili, že zcela určitě slyšeli to či ono. A stačilo jen onu větu, věty znovu přečíst a nastalo ticho. Jo jo, tak uvidíme, co nastane.
Jan Jílek
My pony, rifle and me
Vždy, jak se napiji vody ze sklenice s citronem, uvědomím si, jak zhnuseně mi chutná voda samotná, když v těch vedrech na mě pořád povykují, „musíš pít, pít hodně v těch vedrech!”
Jan Jílek
Sladké je žít
Užívám si v poslední době nemocnic. Mám se tak skvěle, že mít se lépe, snad to ani nevydržím. Po operaci v únoru vše vypadalo nadějně, leč pak se tněco mírně zadrhlo, neboť nastala lokální recidiva nádoru.
Jan Jílek
Zbytečný pocit viny
Čas od času se na mne obrátí zoufalá matka, která má povedenou dceru, či syna. Feťačky, alkoholiky, gamblery. Ptají se jestli udělaly dobře, že svou ratolest vypakovaly z baráku.
Jan Jílek
Ukázka z rozepsané knihy "...a řekla jen.."
Tenhle příběh se nikdy nestal. Jen město Děčín a bývalá kavárna Grand jsou skutečné. Jakákoliv podobnost je čistě náhodná.
Jan Jílek
Nikdo nic za nikoho neodžije
Poslouchám, jak déšť bubnuje na okna a raduji se. Mohlo by pršet celou noc, celý den, celou noc a celý den. Ano vím, že někteří by plakali nad zkaženým víkendem, leč...
Jan Jílek
Úplně konformní chlápek
Sparta opět odvolala trenéra. Nedivím se. Už dlouho jsem neviděl tak dobrý klub v takovém rozkladu. To už tak bývá. Něco se pokazí a najednou jde vše jak v dominu. Kostky padají jedna za druhou.
Jan Jílek
Slavná nevítězství
„Miluji,” takové ta slavná nevítězství. Ve sportu, či v jiných oblastech lidské činnosti. V poslední době je zažívá pražská Slávia. Utrpěla jich hned ve jedné řadě tři. Dvě s Chelsey, jedno ze Spartou.
Jan Jílek
Asi nebudu nejlepší
Svezl jsem se dnes ráno „novým autem,” mé lásky, co v pondělí dala do šrotu jednu Felicii, odpoledne téhož pondělí koupila novou Felicii, tentokrát kombík a už zase jezdí.
Jan Jílek
Majitelé pravdy a nekonečné kolo sporu
Vyrazil jsem do blízkého supermarketu na nákup. V zájmu zrychlení obsluhy udělali samoobslužné pokladny. Na kartu i hotovost. No zatím, než se zřejmě nacvičíme jak s tím, bude to trochu problém.
Jan Jílek
Docela dobré dědictví
Letí to, letí. Zítra by mému tátovi bylo 93 let. Mé bývalé ženě Petře 58, je mezi nimi rozdíl přesně 35 let. Jenže táta se dožil 57. Pálil tu svíčku života ze dvou stran, jak se kdysi říkalo.
Jan Jílek
Bramboračka na talíři i v hlavě
Ptala se mne má láska, když jsem seděl u svého psacího stolu, s nohama na stole, na co že myslím? Nějak jsem chápal její otázku jako celkem nepatřičnou.
Jan Jílek
Dvě pravidla
Psal mi včera na FB Macháně z Katolického týdeníku, že už tedy jako ten náš rozhovor, co jsme spolu vedli kolem patologického hráčství uveřejnil.
Jan Jílek
Dvě víkendové radosti a jedna šmouha
Učil jsem vnučku obchodovat. Přišla na návštěvu, původně měly přijít dvě vnučky, neb té starší, Elence jsem koupil tašku do školy, přesně tu, co si přála a těšil jsem se, že ji ji předám. Nepřišla, měla horečku.
Jan Jílek
Nemám bohužel žádné zázračné vlastnosti
Volala mi včera neznámá paní, která se dotazovala, zda jsem psychotronik. Musel jsem ji zklamat. Nejsem, nijak se o psychotroniku nezajímám a nemám žádné zázračné vlastnosti.
Jan Jílek
Útržky úvah posledních dnů
Sleduji tak události posledních dní, kterými se často zabývají blogy na iDnes i jinde. Ať se jedná o brexit, chování presidenta, nebo nadějí vkládané, či negující tyto naděje u nové presidentky Slovenska.
Jan Jílek
Kouzlo nechtěného
Přečetl jsem si několik třeskutě vtipných blogů na aprílové téma, z nichž ten nejtřeskutější, byl blogerky Palkové, na téma stěhování americké ambasády.
Jan Jílek
Když se to umí, je to ke koukání
Probudil jsem se v 5:52 letního času. Jak mi ukázal mobil, hodinky i počítač. Skoro vyspalý. Díval jsem se v noci na The Highwaymen s Kevinem Costnerem a Woody Harrelsonem v roli stárnoucích ostrostřelců.
Jan Jílek
Umím číst, to je všechno
Už asi dvacet let říkám svým vrstevníkům ohledně počítačů. „Nebojte se něco zkusit, počítač tím nezničíte, maximálně shodíte aplikaci.” Opakuji, ale někdy jak se zdá zcela marně.
Jan Jílek
Brazilský kafe a anglický čaj
Tak jsem včera a předtím v pátek ochutnal brazilský kafe a anglický čaj. Tedy, viděl jsem dvě světová mužstva, se kterými hrála česká reprezentace. Bylo na co koukat.
Jan Jílek
Zřejmě nebude hlupák
Se zájmem jsem si přečetl zprávu, že president Trump je v podstatě nevinný. Nespolupracoval s Rusy, nemá na krku žádný kriminální čin, který by ho mohl stát presidentský úřad.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 1219
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 718x