Putování knihovnou

Prolézám svoji knihovnu a dávám si dohromady psychoterapeutickou literaturu. Mám jí docela hodně, jenže o ni ztrácím přehled. Nějak jsem začal číst autory, které jsem kdysi dávno přečetl a odložil.

Dalo by se říci: Vracím se ke kořenům. Možná bych se měl vrátit víc, nejen v terapii, ale i v životě k těm kořenům. V poslední době mnohem méně, se věnuji tomu, co se děje ve světě, ale víc se věnuji klasikům, víc čtu, než se dívám na YouTube, či televizi. Baví mne si číst, mezi četbou si zdřímnout, válet se, jako kdysi obložený knihami a když mne jedna přestane zajímat, začíst se do druhé.

Jsem přesycen událostmi. Nebaví mne řešit vyslovené pitomosti, řečené kdejakým pitomcem, co se dostal na místo, kam evidentně nepatří. Protože kdyby patřil, napřed myslí, pak mluví. Víc poslouchá a méně poučuje. Zatím víc ti lidé mluví, než poslouchají a pokud poslouchají, tak především sami sebe.

Pokud chci něco vědět, poslouchám. Když neposlouchám, nic nevím, nic nevidím. Jenom v tichu sebe sama, bez zbytečných představ a úvah, může mít člověk nosnou myšlenku. V tom tichu ho sama napadne, nemusí ji pracně vymýšlet. Tohle například nechápaly některé mé kolegyně, které měly představu, co by měl pacient říkat, jak by to měl říkat a vůbec neslyšely, co opravdu říká. Některé se poučily, některé, doufám, té práce nechaly a šly se živit něčím jiným.

Ale to už je dost dávno. Většinou ty dámy propadly takové zvláštní pýše, že vystudovaly elitní školu a teď jsou těmi expertkami na život. Nebyly jimi ani zdaleka. Měly jakousi představu o tom, co je život, pletly si život s těmi představami a trousily rady, které ti pacienti nebrali vážně. Podobně lze poznat ty experty na všechno, co se domnívají, že oni vidí všechny nedostatky světa, přijdou a napraví je. Většinou nadělají jen větší chaos, než byl.

Tihle experti obvykle nemohou vidět něco funkčního, aby se nepokusili tu funkčnost zlepšit. Jedna věc je motor vyladit, druhá, celý ho předělat. Pokud ho jemně a opatrně ladíme, pak má větší výkon, menší hlučnost, ale předělávky obvykle končí tristně. Pár takových lidí znám, nejenom s motorem, nebo počítačem, ale s celým systémem tak zacházejí. Pak bývá „veselo.” Mnohé ženy tak zacházejí s celým bytem. Kde se bydlelo celkem pohodlně je nakonec nesmyslný chaos, o jehož smyslu mimo té ženy nikdo nemá ani potuchu.

Koneckonců, pokud tohle dělají s vlastním bytem, pak mají jen, co chtěly, ale nedej Bože, když se tohle začne dělat se školstvím, zdravotnictvím, nebo financemi. Jeden expert vedle druhého troubí hesla o efektivitě a zbude jen bordel. Ovšem, kdyby ve skutečném bordelu se takhle chovali, tak bordelmamá prodělá poslední tanga. Stát si ovšem na nápravu půjčí. Nakonec jsou potřeba další lidé, kteří, co fungovalo, nechali zničit, aby později ti samí experti vytvořili komisi, která za velké peníze ten systém dá v dalším volebním období dohromady, aby další parta přišla a opět reformovala.

Ano, knihovnu občas prolezu, ale reformu knihovny moc nedělám. Pokud by se mi má láska nehrabala v knihovně a nestěhovala mi nekonečné řady knih k posteli, ty knihy stejně nikdy nedočte, tak bych nic nemusel hledat. Přemýšlel jsem, jestli ji nepřerazím ruce, aby nemohla v té knihovně šmejdit, pak jsem se nad ní smiloval. Možná mám zbytečně dobré srdce a už nikdy nebudu přesně vědět, co kde mám a budu muset vždy pracně hledat. Inu, ani doma jeden nezabrání chaosu, který mu nadělají jiní.

Domácí knihovna je důležitá věc. Do té si už dlouhá léta pořizuji knihy, ke kterým se vracím. Jak jsem dnes hledal knihu „Já jsem OK, ty jsi OK„, tu jsem pochopitelně nenašel, ale nalezl jsem jiný poklad: Perlsovu „Gestalt terapie doslova.” Tušil jsem, že ji někde mám, ale jak už bylo výše řečeno v posledních letech mívám v knihovně chaos a ztrácím přehled, co kde je, musím občas udělat výpravu za poznáním a prolézt knihovnu, abych zjistil, co mám, co už nemám, protože jsem něco někomu půjčil a zapomněl komu. Případně našel ve zcela jiném regálu, než kdysi byla. Občas mne zajímá, jak se kniha o Linuxu dostane mezi poesii.

Spíše by se dalo říci, jak se poesie dostane mezi knihy o počítačích? Nehledám viníka, neb ho znám. Někteří jedinci jsou prostě nepoučitelní a stále spoléhají na mé dobré srdce. Ale jak říkáme my v Sudetech. Es kommt der Tag. „Přijde den a nastolíme pořádek.” Tohle sice říkal genosse Goebbels, jenže pořádek musí být. Na tu moudrost jistě soudruh říšský ministr nepřišel sám. Tedy se zajímám, proč je Villon v regálu, kde by se měly skvět knihy o Linuxu. Například. Pak dostávám drzé odpovědi. „Nevím, jsem ji v ruce neměla, kam sis ji dal, tam ji máš.” Inu, uznání a pochopení člověk doma nedojde. Nikdo není doma prorokem. Jo jo.