Korektivní zkušenost je nemine

Stáhl jsem si německý válečný film, „Psi chcete žít věčně, aneb Peklo u Stalingradu.” Z roku 1959. Musím říci, že jsem byl překvapen jeho kvalitou.

 Pochopitelně hrdina byl kladný německý voják, důstojník, co vlastně
válčit nechtěl. Skoro nechtěl válčit, ale myslím, že jsem skutečně nečekal,
že ten film bude tak dobrý. Ono se někdy neškodí na tyhle věci podívat i z
druhé strany.

Záběry z lazaretu ukázaly jaká ta válka asi je. No nic moc.
Pochopitelně, když je někdo sebevražedný džihádista, pak mu smrt přijde
trochu jiná, ale myslím, že to jsou výjimky. Tedy ti smrt milující
„mučedníci.” Nakonec, teď v Sýrii a jinde mají možnost své
mučednictví osvědčit. Doufám, že je zabijí všechny. S minimem mrtvých a a
zraněných na druhé straně. Ať se jedná o Rusy, Íránce, Američany, nebo
Araby.

Ono, když to začne z nebe padat, tak v okopech mohou už jen tak doufat v
rychlou smrt, protože pokud je zraní a zajmou a nedostanou se do
„Ráje” tak to už zřejmě z hlediska mučednictví není ono. V ráji
nejsou a sedmdesát panen taky nikde. Stejně se jim divím, že po těch pannách
tak touží.

Za celý život jsem měl tu čest potkat jen dvě a stačilo. Když si
představím, že by jich na mě čekalo sedmdesát, tak nevím, nevím. Ale ti
nadrženci, co nikdy neokusily, ženskou, natož pannu, netuší, do čeho se
vlastně hrnou. Za tohle umírat. No budiž. Doufám, že se jim jejich přání
splní a panenství se těm sedmdesáti děvčatům, co má každý mučedník k
dispozici v ráji, bude neustále obnovovat. Pak možná pochopí, že nemuseli
mít úplně všechno. Něco také nechat těm druhým.

A co chudinky ty hurisky. Když už to mají za sebou, tak zase znovu. Mám
takový pocit, že ani ony si tolik neužijí. Alespoň, co si tak pamatuji, ty
dvě se z toho také samým štěstím poprvé netřásly. No, nechám teologických
úvah, jak to ve skutečnosti je, se dozvíme až potom. Křesťanské nebe, nic
takového neslibuje.

Kdysi jsem lákal jednu zbožnou křesťanku k nevěře, nechtěla, prý se kvůli
jednomu chlapovi nepřipraví o nebe. Já s tímhle mám malý problém. Prostě
pořád si nemohu nechat nacpat do hlavy, že by Pán Bůh byl tak malicherný a
trestal pekelnými mukami za lásku na zemi. Abych se mohl se ženskou milovat,
musím k ní něco cítit. Snad proto jsem nikdy nic neměl se žádnou
prostitutkou. Tak doufám, že to bude vzato v úvahu.

No, uvidíme, dozvíme se, nebo nedozvíme. Protože nedávno jsem četl pro
změnu knihu od jednoho židovského autora a ten popisoval vývoj představ o
posmrtném životě v dějinách křesťanství a židovství. Jméno si pochopitelně
nepamatuji. Ale kniha byla skutečně zajímavá. Ono i v tom křesťanství se ty
představy o posmrtném životě mění.

Ale jak praví klasik: ...jim pokoj buď tam v nebesích, Bůh spas toho,
co pozůstal... Jo, živí tady na zemi potřebují lásku, chleba, přijetí a
oporu. Myslím, že jestli něco bude na misce vah, tak tohle. Chápu zbožné
křesťany, že mají pocit viny, když vidí lidi vystupovat z lodí, do kterých
nasedli v představě ráje. Ráj se nekoná, je jim zima a myslím, že mnozí
trpce litují, když se dostali, kam tolik chtěli.

Jenže na druhou stranu, ti lidé se ženou za něčím, co mohou mít zcela
pohodlně kousek od domova. Spát v zimě ve střední Evropě ve stanu, nebo
někde v tělocvičně na lehátku, nevidím jako to nejlepší pro ně samé. Ale
mají co chtějí. Dostanou málo, i když si mnozí myslí, že je to hodně. Časem
zjistí, že všude dobře, ale doma je doma.

Je mi jich líto, na druhou stranu, nejsou nemyslící. A pokud uvěřili
slibům, zažijí nepříjemnou korektivní zkušenost. Stejně jako ti, co je sem
tak nadšeně zvou. Tyhle „dobré skutky” nezůstanou bez trestu.
Potrestáni budou ti i ti. Jedni za naivitu, druzí za pýchu. Ano, když jsem
byl mladý, nic nebylo nemožné. Až na to, že jsem díky svým pyšným představám
občas tvrdě narazil. Pak nastala ta korektivní zkušenost, kterou každý
člověk v životě zažije a pak si většinou stěžuje na nespravedlivý život a
neochotné lidi kolem sebe.

Být doma někým, přijít do cizí země, kde přes veškerou proklamovanou
starost a „rovnost” jsou nikým, není jednoduché pro nikoho.
Bohužel tihle lidé ve valné většině dlouho nikým budou. Nakonec gheta jsou
po celé západní Evropě. A integrace v nedohlednu. Není ta integrace v
lidských silách. Pokud oni sami se nechtějí zařadit, nikomu se nepodaří je
zařadit. Nemít zkušenost, jak těžké je zařadit třeba feťáka, který má
zájem, je místní, chce změnit život a chování a přesto kolik se tomu musí
věnovat času a úsilí, asi bych byl sluníčkářem.

Takhle jsem realista, který vidí mnohé nešťastné lidi, co naletěli svým
představám a slibům druhých, kteří je za jejich peníze v těch představách
udržují. Palestinci se za 67 let neintegrovali ani v arabských zemích,
natož aby se muslimové integrovali v Evropě. No nic, jsem jeden z mnoha,
co asi vidí tu situaci jak je. Bez příkras, zbytečných vášní a odsuzování.