Dělej co chceš, lepšího tě neuvidím

Vždy, když se dozvím, že se některý z mých klientů, abstinujících závislých rozvádí, je mi z toho smutno. Přirozeně. Většinou je dohání jejich minulost.

 Manželky časem, když pomine nadšení z toho, že tatík už nechodí domu zlitý, nebo zfetovaný pod obraz, případně přestane dělat dluhy a prohrávat peníze ve velkém, začnou zjišťovat, že se mnohé změnilo. Ony tu změnu nenesou vždy libě.

Důvody jsou různé. Jeden může být v tom, že manželka byla zvyklá mít nedělitelnou pravomoc, co se peněz, vedení domácnosti, výchovy dětí týče. Najednou je vše jinak. Lidé, kteří jsou zvyklí rozhodovat o všem, dost těžko nesou, že najednou se musí o své kompetence a pravomoc dělit. V manželství i jinde. Manžel se zajímá o věci, o které se nikdy nestaral.

Dalším důvodem, je třeba požadavek suchého domu. Manželka sice odsouhlasí, že doma bude sucho, ale časem její pozornost v tomto směru povolí, nakonec muž abstinuje, tedy není důvod už se v něčem omezovat. Začne vyžadovat, aby bylo vše jako je jinde. „Ty přeci pít nemusíš, nakonec je to tvůj problém, a my se kvůli tobě nebudeme omezovat.” Tahle věta, nebo ji podobná má někdy dalekosáhlé a hlavně netušené výsledky.

Buď recidiva manžela, nebo odchod manžela. Obojí je zdrcující. Pro všechny. Taková věta od té manželky zní. „Tolik jsem do toho investovala a stejně znovu začal, našel si jinou, není s ním žádná sranda, jen se stará o svojí abstinenci, je sobec, který nechce se trochu přemoct a něco vydržet.”

Občas nám druzí lidé říkají, když jsme nemocní, abstinující závislí, nebo nešťastně zamilovaní. „Musíš být silný/á. Musíš bojovat. Nesmíš se vzdávat. Musíš chápat moje potřeby. Nechtěj na mě abych se omezoval/a.” Ten nemocný, abstinující závislý, nešťastně zamilovaný, stále něco musí. Jeho problém, jeho věc.

Ano, chápu, že mnohé požadavky na ohleduplnost jsou mnohdy přehnané, hlavně ze začátku. Než si ti lidé uvědomí své skutečné potíže a naučí se formulovat své požadavky takovým způsobem, aby ty požadavky byly sice nekompromisní, ale jejich forma přijatelná pro jejich okolí. Jistě, někdy může připadat okolí abstinujícího závislého jeho požadavky jako absurdní, ale časem on sám si dokáže odhadnout a následně zkorigovat, co je pro něj bezpečné, co není. Tohle chvíli trvá. Někdy i několik let. Rozhodně to nebývá v časovém rozmezí několika týdnů.

Vrátím se tedy k těm rozvodům. Největší problém, který u těch rozvádějících se abstinujících lidí vnímám, je pocit křivdy. Dost často oprávněný, protože oni udělali, co mohli a přesto je vše málo. I kdyby byli ze zlata, byli málo zlatí. Jak rád říkám. Manželky, manželé, mají pocit, že přišel čas, kdy ten závislý/á budou vše vracet, nahrazovat, všechny úlety, které u nich nastanou se musí tolerovat, protože jak rádi říkají: „Když si vzpomenu...” (Hodící si doplní každý sám.) „Tak mám prostě právo být nepříjemná/ý, mám právo na život, který jsem neužil/a.”

Tím vůbec nehodlám dělat ze svých klientů/klientek nebohé beránky. Nikoliv, ovšem celý problém tkví ve slově: „Spoluzávislost.” Napsal jsem o ní knihu, natočil televizní seriál, mimo toho ještě další pořady. Ovšem, jak už je mým dobrým zvykem, díky zkušenosti, kterou mám, mnohé věci se musí opakovat a opakovat. V terapii i v blogu. Takže pokud se vrátím k tomu pocitu ukřivděnosti mých klientů. Dost často je oprávněný.

Jenže i když je oprávněný, je velmi nebezpečný. Nebezpečný pro samotného klienta. Ano, udělal, co mohl, změnil, co mohl, v očích toho druhého je to v tuhle chvíli málo. Dodržel mnohdy všechna doporučení, které dostal, leč přesto, cokoliv udělá je v tuhle chvíli špatně. Křivdy rostou a rostou.

Pak asi nastane okamžik, kdy je dobré, když si ten ukřivděný jedinec uvědomí. „Udělal jsem všechno, co jsem mohl. Udělal jsem skoro nemožné, nic není dobré, v tuhle chvíli ale už není v mé moci udělat víc. Nezavděčím se, nejsem horší než kdysi a stejně se nezavděčím.”

Uvědomí si tu situaci a přestane klást všechny ty křivdy na misku vah, abys se ospravedlnil, přestane sdělovat druhým i sobě, že ten druhý je také špatný, možná špatnější než on sám. Přestane se starat o špatnost toho druhého a začne si organizovat život aby se jemu lépe žilo.

Přestane investovat energii do změny mínění okolí o své osobě, mínění o své partnerce partnerovi. Vezme na vědomí, že pro tuhle chvíli je ten vztah mrtvý, přestane bojovat, nakonec není už o co. Protože čím víc bojuje, tím víc ztrácí sympatie jak toho druhého, tak svého okolí.

Vezme na vědomí, že mrtvý vztah lze už jen pohřbít. Zakopat hluboko. Je to bolestné, těžko představitelné, ale nutné. Žádná vyslovená křivda vztah neoživí, žádná vyslovená křivda, stále a stále omílaná člověku neuleví. Ničím. Jen se jitří rány. Ty se nehojí.

Ano, občas uděláme spoustu dobrých věcí a stejně je ten druhý neocení. Nechce, protože ho naše dobré skutky nijak nezajímají. Můžeme se vztekat, můžeme cokoliv, on nehodlá svůj postoj vůči nám změnit. Dokonce proti nám bude popouzet děti, osočovat nás u druhých a i tady tvrdím jedno. Nejlepší je mlčet, starat se o sebe a čekat. Jo jo.