Sociální stát výhodný, či nevýhodný?

Pod mým minulým blogem probíhala debata na iDnes, s panem Bartošem, mimo jiné, zaměřena na používání rozumu a vyřazení emocí.  

Dal jsem si v minulosti dost práce, abych si něco o těchto záležitostech přečetl. Navíc dal jsem si dost práce, abych o těchto věcech přemýšlel. Tedy
splnil jsem nabídku pana Bartoše, abych o věcech přemýšlel a zažil tak
radost z přemýšlení. Jenže asi tak o padesát let dříve, než mi pan Bartoš
tohle konání doporučil.

Asi za nejlepší knihu v této oblasti, co jsem doposud četl, je kniha
„Myšlení rychlé a pomalé.” Daniela Kahnemana, nositele Nobelovy
ceny za ekonomii, ač on sám je psycholog. Ten se ve své knize zabývá právě
tím jakou roli hrají emoce a jakou roli rozum.

Pokusím se z ní příliš necitovat, nechám na každém, kdo bude mít zájem,
aby se rozhodl, zda si ji přečte, či ne. Poznamenám jen tolik. Z evolučního
hlediska emoce mají svůj význam. I takové, které jako lidé těžko snášíme.
Strach nás nutí k opatrnosti, hněv nás aktivuje a chrání před přílišným
omezováním a zasahováním do našeho teritoria. Závist nás může vést k tomu,
že se pokusíme vlastními silami vyrovnat tomu, komu závidíme. Určitá míra
nejistoty, stresu, nás zas aktivuje k hledání lepších možností pro sebe.

Bez emocí se člověk správně nerozhodne. Daniel Kahneman a jiní uvádějí,
že člověk, kterému byly v důsledku operace čelních laloků vyřazeny emoce, se
nedokázali rozhodnou. Nejen správně, nebo špatně, ale vůbec. Šílenosti z
blázince. Pro ty, co si nechtějí číst opravdu tlustou knihu výše
uvedenou, alespoň odkaz. Plus dva výňatky. 
Pacienti, kteří podstoupili lobotomii, nebyli
(většinou), oproti zažitým představám, úplně mimo. Většina ale nebyla
schopna už nikdy porozumět složitějším informacím a měla narušenou schopnost
plánovat. Zákrok měl také vliv na jejich sociální adaptabilitu. Často
docházelo k různě výrazným postižením emocionality a totálnímu oploštění
emocí. Narušen byl i pud sebezáchovy, operovaní přestali pociťovat strach a
úzkost i v momentech, kdy by to bylo záhodno. Byli apatičtí, utlumení a
ztratili životní jiskru - připomínali zombie.

Emoce nás varují, nebo nás omezují. I to je pravda, spolehnout se jen na
rozum je chyba, spolehnout na jen intuici je také chyba. Najít rovnováhu mezi
oběma póly je vlastně životní cesta plná omylů, chyb, bolesti, ale bez ní
nic nejde. Tedy emoce potřebujeme. Stejně jako racionální uvažování. 

Vyvinulo se tedy dokonalé spojení mezi limbickými centry a kůrou - proto
naše paleta citových reakcí je mnohem dokonalejší . Kůra vnesla jemnost a
složitost do našeho citového života - např. mít pocit z nějakého pocitu .V
důležitých a nebezpečných situacích se však vše podřizuje příkazům
limbického systému - a protože většina těchto vyšších center se vyvinula
z limbického systému , hraje emoční mozek v nervovém systému člověka
ústřední roli. Propojení je masívní - to limbický .systému umožňuje mít vliv
na ostatní části mozku - tedy i na centra logického a
racionálního.myšlení.

Další část debaty byla vedena o sociálním státu, který je praktikován jak je
pan Bartoš nazývá: „vyvinutými státy. na to se dá odpovědět asi
takhle. 
„Je dobré a nutné zachovávat mezilidskou solidaritu a spolupráci.
Usilovat o dobré a rovnoprávné vztahy. Vážit si názorů druhých lidí, pokud
nevyzývají k omezování osobní svobody.” Ovšem, mám problém z takzvaným
sociálním státem, který vyrábí závislé jedince na systému, přesně tím, že
nabízí možnost bezpracného, či velmi pohodlného dosažení jistého příjmu,
který jim umožní vlastně žít na úkor a z práce druhých, ačkoliv by mohli mít
svůj vlastní zdroj, který jim zajistí základní životní potřeby.

Troufnu si tvrdit, že způsob života, který člověka nenutí si zajišťovat
základní životní potřeby, je pro toho jedince destruktivní, demoralizující a
degenerativní. V konečném důsledku není výhodný pro nikoho a vede jen k
rozvratu všech vztahů, osamělosti, depresi a závislosti v plném slova
smyslu. Stát, který takto cíleně definované politice vede své občany k tomu
předešlému, není vyvinutý, leč a pouze jen zaostalý. S valnou částí
degenerovaných občanů, kteří ztratili pud sebezáchovyy.Bez ohledu na barvu pleti, či
politického vyznání.

Lidé žijící pod tlakem, jsou schopni díky tomu tlaku hledat řešení, které
jim uleví. Lidé žijící bez tlaku a nutnosti se starat, mají zcela odlišné
psychické pochody a mentalitu. Hořící auta, vyrabované obchody, nejsou ani
tak díky zoufalství z bídy, ale díky tomu, že nebyl na ně vyvíjen přiměřený
tlak, který by je nutil integrovat se, hledat způsob k obživě, k získání
základních životních potřeb.

Stejně tak matka samoživitelka, která není nucena hledat partnera k spolu
výchově dítěte, neboť je osvobozena díky stále větším příspěvkům od státu,
nutnosti se přizpůsobovat, učit se urovnávat spory, hledat komplexní řešení. Z takového vztahu vycházejí děti, které mají pocit, že se opět někdo postará,muži nemají mužský příklád a opětně jako muži ve svých vztazích selhávají.

Nebo děti, kteří díky pečovatelské ruce státu ztrácejí své vědomí povinnosti
ke svým rodičům. Všichni mají právo na štěstí, všichni mají práva, všem musí
stát něco poskytnout. Nakonec se ukáže, že to není, jak pan Bartoš říká
vyvinutá sociální společnost, používající rozum a informace, díky evolučnímu
rozumovému rozvoji, ale krachující společnost, žijící na dluh. Bez rozumu,
jen s pocitem zmaru, že bude už jen hůř.

Řecko je zářným příkladem. Na začátku tam byl pokus si koupit voličské
masy blahobytem na dluh. Výsledky vidíme a známe. Moje babičky měly jedna
deset dětí, druhá devět, nejstarší z těch dětí se narodily na začátku
dvacátého století. Všechny ty děti se dožily dospělosti průměrného věku
72 let. Žili všichni v mládí v poměrně náročných podmínkách, dost dlouho
měli všichni jen ty základní potřeby. Přesto v časech kdy jsem je poznal
byli fyzicky a psychicky zdatní. Mimo sestry mé matky a matky samotné,
netrpěly žádnou vážnou chorobou do vysokého stáří.

Mám tedy důvod se domnívat, že sociální stát dnešního typu není výhodný.
Že výhodnější by byl stát, kde lidé mají možnost realizovat své představy a
sny o životě. Mít možnost opatřit i přes větší tlak a větší námahu, svou vlastní péčí a starostí
životní potřeby. Z hlediska jedince i společnosti, podle mého mínění je tohle chování mnohem výhodnější, než si mnozí socani myslí.

Ve státech, kde vládne svoboda, pěstována schopnost
se o sebe postarat nebo alespoň dost dlouho vládla, byla životní úroveň a
míra spokojenosti se sebou samými vždy vyšší, než v paternalistických
státech. Kde o je všechny a všechno postaráno. Jak se zdá, ke konečné škodě všech.